Bratři Emil a Alfréd Meissnerovi

V následujícím příspěvku bych krátce připomněl poněkud pozapomenuté osudy bratrů Emila a Alfréda Meissnerových, kteří především v době meziválečného Československa patřili k našim předním právním expertům. Jeden se prosadil na politické scéně a významně se podílel na budování mladého státu, přičemž druhý se intenzivně věnoval otázkám spojených s problematikou daňového, živnostenského a sociálního práva.

Oba si prošli peklem koncentračního tábora, aby se po ukončení války, s již podlomeným zdravím, pustili do nové práce. Ta však díky pokročilému věku a prožitým útrapám obou bratrů již neměla příliš dlouhého trvání.

I když byla životní dráha obou bratrů mnohdy rozdílná a jindy naopak osudově téměř identická, lze konstatovat, že oba zasvětili svůj život službě vlasti a advokacii.

Starší z bratrů, Emil Meissner, se narodil v Mladé Boleslavi dne 17. července 1869. Poté, co absolvoval místní gymnázium, odešel studovat práva do Vídně, kde byl v roce 1892 promován. Od roku 1898 působil v advokátní kanceláři v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod), kde se nakonec usadil a o rok později se stal samostatným advokátem. V roce 1903 založil společně s K. Neuernem kancelář, ve které působil až do roku 1939.

Významnou roli sehrával v letech 1. světové války, kdy působil jako stálý vojenský obhájce u divizního soudu v Terezíně. Hájil s úspěchem české vojáky ve známé českolipské vzpouře, ale např. také ruské zajatce ve vzpouře v Josefově.

Emil Meissner se začal systematicky věnovat studiu živnostenského řádu a berního zákona. Konal četné přednášky a několikrát byl přizván jako expert při zpracovávání daňových zákonů.

Značně rozsáhlá je Meissnerova publikační činnost. Napsal velké množství článků o živnostenském řádu a o dani z příjmu do různých periodik a novin, jako např. doObzoru národohospodářského, Oesterreichische Zeitschrift für Verwaltung, Národních listů, Samostatnosti, Přehledu, Osvěty lidu, Ottova obchodního slovníku (pod značkou „Me“) a jiných odborných listů (Daňová revue Hospodářské politiky). Vedle toho je autorem samostatných prací, rádců a příruček, jako např. Berní morálka(1904), O faktuře (1906), Živnostenské zákonodárství (1906), Das Österreichische Gewerberecht in Bezug auf die gewerblichen Genossenschaften (1910), Předpisy živnostenského řádu o uční (1911), Produktion und Handel (1914), Dávky obecní a finanční systém komun (1923), Daň z příjmu ze mzdy dělnické (1924) O reformě přímých daní (1926), O osnově zákona o přímých daních se zřetelem k sociální a daňové spravedlnosti (1926), Daň důchodová (1928), Studie o základu pro vyměřování zvl. daně výdělkové (1929) aj. Jeho příspěvky se vyznačovaly svou odborností a přitom srozumitelností, ale především rozsáhlostí. Např. v Obzoru národohospodářském XVI z roku 1911 se věnuje vymezení živnostenského oprávnění obchodníků. Na celkem 16 stranách Meissner vykládá poněkud nejednoznačně formulovaný § 38 živnostenského zákona o živnostenském podnikání. Velmi podrobně rozebírá, jaké činnosti jsou v kompetenci obchodníka s živnostenským oprávněním, uvádí příklady činností, které smí a nesmí obchodník provádět a vypočítává, kde končí výroba a začíná obchod.

V roce 1939 byl Emil Meissner násilně vystěhován do Prahy a později byl především z rasových důvodů internován v koncentračním táboře Terezín. Ve značně zuboženém stavu se dožil ukončení 2. světové války, po které se vrátil zpět do Havlíčkova Brodu s cílem opětovného otevření advokátní praxe. Vlivem vleklých nemocí a vysokého věku se své činnosti již nemohl plně věnovat. Emil Meissner vydal i dvě reportáže svědčící o podmínkách a prostředí koncentračního tábora v Terezíně. Zemřel v roce 1953.

Alfréd Meissner se narodil 10. dubna 1871. Po úspěšné maturitě na mladoboleslavském gymnáziu v roce 1889 nastoupil na studia práv ve Vídni. Po dvou letech strávených ve Vídni přešel na Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze. Zde ve studiu práv pokračoval další tři roky a dne 28. května 1894 byl promován na doktora, přičemž veškeré zkoušky právnické i advokátní vykonal s vyznamenáním. Jako koncipista byl zaměstnán od 20. ledna 1895 do 9. dubna 1897 v kanceláři pražského advokáta Dr. Freunda. Od 9. dubna 1895 do 20. února 1901 působil u Dr. Vladimíra Srba, advokáta a starosty pražských měst. Dnem 20. února 1901 si pak v Praze otvírá vlastní advokátní kancelář.

Již od studentských let byl velmi činný v sociálně demokratické straně, jejímž členem se stal v roce 1896. Pracoval především v tiskovém výboru sociální demokracie.

Od roku 1918 byl Alfréd Meissner členem Národního výboru, v němž po vzniku Československé republiky vypracoval řadu dílčích zákonů, ale zejména nařízení o amnestii z 6. listopadu 1918, a především zákon o prozatímní ústavě čs. státu, kterou Revoluční národní shromáždění přijalo na svém zasedání dne 13. listopadu 1918 jako zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě, jehož cílem bylo v nejkratší době vytvořit ústavu nově vzniklého státu. Prozatímní ústava vytvářela ústavní orgány státní moci a předznamenala zavedení republikánské státní formy. Alfréd Meissner se stal členem Revolučního národního shromáždění, a coby předseda Ústavního výboru RNS se v letech 1918 – 1920 významně podílel na vypracování první ústavy Československé republiky z roku 1920 a byl zpravodajem a hlavním garantem nového volebního zákona (Řád volení do obcí Republiky československé, 1923).

Ve 20. a 30. letech se z Alfréda Meissnera stal jeden z vůdčích představitelů sociální demokracie. Od roku 1920 do roku 1939 byl poslancem Národního shromáždění, v letech 1924 – 1925 zastupoval stranu v tzv. „Pětce“ a v letech 1935 – 1938 předsedal poslaneckému klubu sociální demokracie. Od 25. května do 16. září 1920 zastával funkci ministra spravedlnosti v tzv. druhé vládě Vlastimila Tusara. Na tento post se znovu vrátil v letech 1929 – 1934 v tzv. druhé vládě Františka Udržala a první vládě Jana Malypetra. V období 1934 – 1935 zastával post ministra sociální péče v tzv. druhé vládě Jana Malypetra a první vládě Milana Hodži.

Během vrcholící mezinárodně-bezpečnostní krize v roce 1938 se zúčastnil jednání s Runcimanovou misí a po okupaci čs. pohraničí na podzim roku 1938 se stáhl z veřejného života. Během nacistické okupace byl z rasových a politických důvodů perzekuován a v letech 1942 – 1945 vězněn v terezínském ghettu.

Po ukončení 2. světové války se vrátil do politiky a publicisticky obhajoval odkaz meziválečné ČSR a v tomto duchu působil i jako expert při přípravě nové ústavy (1946 – 1947).

V sociální demokracii patřil k hlavním mluvčím tzv. protifierlingerovské opozice a otevřeně vystupoval proti tendencím spojení strany s KSČ. Zvláště na brněnském sjezdu strany v roce 1947 hájil stanovisko, že sociální demokracie musí zůstat samostatnou stranou nejen organizačně, ale také ideově. Alfréd Meissner zemřel 29. září 1950 v Praze.

Také Alfréd Meissner byl literárně velmi činný. V letech 1898 – 1918 spoluredigoval sociálně demokratické revui Akademie. Od roku 1901 redigoval rubriku Živnostenské soudnictví v časopise Odborové sdružení. Četné drobné práce uveřejňoval v denních listech, různých časopisech, Právnických rozhledech, nebo v časopisu Právník apod. Je autorem politické úvahy Kreiseinteilung und nationale Autonomie vom Gesichtspünkte der tschechischen Sozialdemokratie (1895). Sepsal (s Dr. Lvem Winterem) spisy Rukověť živnostenského soudce (1901) a Úrazové pojištění dělnické dle práva rakouského (1904), dále Pojištění horníků dle předlohy sociálního pojišťovnictví (1908), systematický spis Jak se volí do obcí v Čechách (1909), Nároky vdov a sirotků po padlých vojínech (1916), Řád volení do obcí Republiky československé (1923), O krajském zřízení (1927), Kritika daňové reformy (1927), O novou ústavu ČSR (1946) aj.

________________________________________________________

Použitá literatura a ostatní zdroje:

Album representantů všech oborů veřejného života československého, Praha 1927, s. 27, 375, 1050.

Almanach československých právníků – Životopisný slovník čs. právník, kteří působili v umění, vědě, krásném písemnictví a politice od Karla IV. počínaje až na naše doby, Praha 1930, s. 283-284.

Josef TOMEŠ, Průkopníci a pokračovatelé – Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878 – 2003, Praha 2004, s. 92.

Luděk BENEŠ, Osobnosti Mladoboleslavska, Mladá Boleslav, s. 137.