K nálezu Ústavního soudu ze dne 4.8.2010 sp. zn. Pl. ÚS 19/09 a fikci v civilním řízení

Insolvenční zákon je poměrně nová právní úprava, která má představovat modernější formu jeho předchůdce – zákona o konkursu a vyrovnání a zároveň vyhovět požadavkům dnešní doby. Je však nepřetržitě podrobována dohledu jak ze strany odborné veřejnosti, tak ze strany zákonodárné a soudní moci.

Jeho ustanovení vyvolávají často řadu diskuzí. Jedním z nich je již zrušená část § 399 odst. 2 insolvenčního zákona nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/09, kterým Ústavní soud posílil práva dlužníků. Vyjádřil se tak současně k základním zásadám civilního procesu – zásadě dispoziční a projednací.

Rozporovaný paragraf ukládal dlužníkovi povinnost zúčastnit se schůze věřitelů a zodpovědět jejich dotazy; „jestliže se však bez omluvy dlužník nedostavil nebo neshledal-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, mělo se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět.“[1] Podle poslední věty uvedeného paragrafu platila fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení nezávisle na projevu vůle dlužníka. Tím mu znemožňovala disponovat jak s řízením samotným, tak s jeho předmětem. Nečinnost měla pro dlužníka i věřitele kromě procesních důsledků i účinky hmotněprávní, a to prohlášení konkursu.

Podmínky aktivní legitimace Vrchního soudu jako navrhovatele na zrušení protiústavního zákona byly v tomto případě splněny, neboť se jednalo o konkrétní případ aplikační praxe, v němž mělo být rozporovaného ustanovení zákona užito. Dlužník jako fyzická osoba podal k ostravskému Krajskému soudu společně s insolvenčním návrhem i návrh na povolení oddlužení. Krajský soud usnesením zjistil úpadek dlužníka, ustanovil insolvenčního správce, povolil řešení úpadku oddlužením a určil místo a datum schůze věřitelů. Na základě neomluvené absence dlužníka na schůzi věřitelů, vydal prvoinstanční soud usnesením zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení a prohlásil na majetek dlužníka konkurs. Vrchní soud v odvolacím řízení při posouzení věci zjistil nesoulad ustanovení v insolvenčním zákoně a Listiny základních práv a svobod, podle níž se “každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“[2] a podal návrh na zrušení ustanovení k Ústavnímu soudu.

Z povahy institutu oddlužení vyplývá, že má v první řadě sloužit k rovnocennému uspokojení práv věřitelů a k ekonomickému ozdravení dlužníka rychlejší cestou. Sociální účel dominuje ekonomickému. Často se pro věřitele jeví výhodnější mít splacenou i jen část dluhu za kratší dobu. Bez součinnosti věřitelů a dlužníka je plnění takového cíle prakticky nemožné. Zákonná dikce by v rámci urychlení soudních řízení neměla průběh „dialogu“ mezi dlužníkem a věřiteli ztěžovat a klást dlužníkovi zbytečné překážky, jakou fikce zpětvzetí bezpochyby je. Právě k projednání způsobu oddlužení (buď zpeněžením majetku dlužníka, anebo plněním formou splátkového kalendáře) a k hlasování o jeho přijetí má přece schůze věřitelů sloužit. Dlužníkovi je dána možnost splatit pouze část dluhu (ne však méně než 30 % nezajištěných dluhů a 100% zajištěných dluhů), a tak je více motivován aktivně se zapojit do splácení.

Ústavní soud v nálezu poukázal na zásadu dispoziční jako na neopomenutelné právo každého z účastníků soukromého procesu, které nemůže být za žádných okolností nahrazeno právní fikcí, a to ani v zájmu urychlování soudních řízení. Dispoziční zásada vyjadřuje vzájemný vztah soukromého práva hmotného a procesního. Pokud má procesní právo sloužit k uplatnění hmotného práva a k ochraně subjektivních práv, nejde projev vůle účastníka nahradit zpravděpodobněním rozhodných skutečností jako je právo procesní strany disponovat řízením a jeho předmětem, uvedl dále Ústavní soud.Insolvenční zákon ale umožňoval, aby účinky zpětvzetí nastoupily, aniž by projev vůle dlužníka splňoval řádné náležitosti. Ke zpětvzetí návrhu může dle nálezu dojít pouze prostřednictvím úkonu, „z nějž neplynou žádné pochybnosti o jeho obsahu a smyslu a je zcela nepochybné, že účastník řízení na projednání svého návrhu nemá zájem a je srozuměn s tím, že o tomto návrhu nebude soudem rozhodováno.“[3] Nelze proto, aby výklad zákona umožňoval fikcí tyto projevy nahradit. Současně občanský soudní řád předpokládá, že pokud by se „nepodařilo neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu jeho vůle odstranit, nemůže takový úkon vyvolat zamýšlené důsledky“.[4] Tímto nálezem se Ústavní soud sice vyjádřil k části insolvenčního zákona, z hlediska právního názoru je ale neméně významný především pro právo procesní.

Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08 se Ústavní soud komplexem ustanovení, upravujících důsledky zmeškání schůze věřitelů dlužníkem zabýval, a to z pohledu odvolacích prostředků dlužníka proti rozhodnutí vydaného na základě fikce. Prostřednictvím uvedeného nálezu zrušil ustanovení § 394 v odstavci 2. část věty za středníkem insolvenčního zákona, které vylučovalo odvolání proti usnesení, jímž bylo zpětvzetí návrhu soudem vzato na vědomí. Ústavní soud zde poukázal na zásadu spravedlivého procesu a na zachování procesních práv dlužníka.

Existence právní fikce, zmiňovaná v předmětném nálezu, měla zajistit hospodárnost a rychlost v rámci soudních řízení. Její použití ale nevedlo v důsledku k cílům, které má oddlužení plnit, především socializovat dlužníka a zároveň uspokojit věřitele, vedlo naopak k jinému způsobu vyrovnání mezi dlužníkem a věřiteli – konkursu. Motivovat dlužníka takovým ustanovením se nezdá přístup příliš šťastný. Jen těžko lze doufat, že by dlužník vyvíjel více aktivity při splacení dluhu, když by jeho absence na schůzi věřitelů způsobila nemožnost se s věřiteli vyrovnat, navíc za okolností, kdy v rozporovaném případu doložil důvody jeho neúčasti lékařským potvrzením. Trest za neomluvenou nepřítomnost je v tomto případě až příliš vysoký. Vzhledem k povaze insolvenčního řízení jako řízení civilního, by měly být strany v jeho rámci nadány stejnými právy a povinnostmi, tak jak vychází z podstaty civilního procesu.[5] Co víc, neúčast každého z věřitelů žádným zvláštním způsobem ve vztahu k jejich pohledávce sankcionována není a věřitelé mají možnost využít svých procesních práv bez své účasti - prostřednictvím hlasovacího lístku, „k platnosti usnesení schůze věřitelů se vyžaduje prostá většina hlasů přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů“[6] a dále zákon předpokládá, že „postavení věřitelů při hlasování na schůzi věřitelů vychází z poměru jejich přihlášených pohledávek.“[7] Jak již bylo řečeno, ve spravedlivém procesu zahrnující všechna procesní práva účastníků, by měly mít strany stejné postavení, žádné by neměla být poskytována speciální ochrana či znevýhodnění. Ve chvíli, kdy dlužník aktivně podá návrh na oddlužení, by měl mít z pohledu procesního, postavení věřitelům rovné. I zahraniční zkušenosti potvrzují prospěch věřitelů z tohoto institutu před přistoupení ke spornému řešení např. formou exekuce.

Přestože případů, kdyby se dlužník na schůzi věřitelů nedostavil, je minimum, ústavně konformní zákony jsou ve vyspělých právních řádech žádoucí. Nezpochybnitelným závěrem je, že by se institutu fikce mělo vzhledem k jeho povaze v civilním právu nanejvýše šetřit a mít současně na paměti, vážnost právních důsledků, k jakým její aplikace vede. S ohledem na hlavní cíle, které má insolvenční právo plnit, učinil Ústavní soud v postavení dlužníku krok vpřed.

JUDr. Thu Nga Haškovcová, Ph.D., advokát

Veronika Dvořáková

AK Haškovcová & Co.

office@haskovcova.com

Tel.: +420 226 807 069

Tel.: +420 224 221 425

fax. +420 224 238 706

____________________________________________________

[1] § 399 odst. 2, zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)

[2] Čl. 36 odst. 1, zákon č. 23/1991 Sb., Listiny základních práv a svobod

[3] Nález sp. zn. Pl. ÚS 19/09

[4] Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1.vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s.628

[5] Srov. §18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

[6] §49 odst. 1 zákona č. . 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)

[7] §49 op.cit.