K organizaci politické správy v období nacistické okupace na území říšské župy Sudety

Za německé okupace, tedy v letech 1938 – 1945, se v bývalém českém pohraničí charakter veřejné správy výrazně lišil od předchozího období. V odtrženém českém pohraničí byl starý demokratický systém správy nahrazen říšskoněmeckým systémem vycházejícím z vůdcovského principu a byly odstraněny všechny zbytky volitelnosti orgánů územní samosprávy.

Již 1. října 1938 byl vydán výnos říšského kancléře Adolfa Hitlera o převzetí sudetoněmeckého území do správy Německé říše. Po obsazení bývalého českého pohraničí vykonával správu odtrženého území do 20. října 1938 velitel okupačních armád a pověřenci pro civilní správu při jednotlivých velitelstvích řídili činnost všech existujících správních orgánů. Po odvolání příkazu daného vrchnímu veliteli německé armády k zatímnímu výkonu správy byl do čela postaven říšský komisař pro sudetoněmecká území se sídlem v Liberci. Jemu podléhaly všechny správní odbory, přičemž se řídil směrnicemi příslušných říšských ministerstev. Začátkem listopadu 1938 byli říšskému komisaři podřízení zmocněnci, přejmenovaní od 7. listopadu 1938 na vládní prezidenty. Ti vykonávali správu na všech úsecích, jejichž výkon nepřevzal sám říšský komisař.[1]

Právně bylo sloučení okupovaných oblastí s Německem provedeno zákonem o „opětném sjednocení“ sudetoněmeckého území s Německou říší z 21. listopadu 1938.[2]

Nejvýznamnější etapa ve vývoji sudetské správní organizace představuje období od 21. října 1938 do 30. dubna 1939. Právě tehdy byla přijata nejdůležitější zákonná opatření k vybudování celé správní organizace a systém se začal postupně přizpůsobovat říšskému vzoru.

Základní právní normy představovaly Zákon o členění sudetoněmeckého území ze dne 25. března 1939 a Zákon o výstavbě správy v říšské župě Sudety ze dne 14. dubna 1939 (s účinností od 1. května 1939). Jelikož komplexně vnímané teritorium bývalého českého pohraničí bylo značně odlehlé, nemohlo tvořit jeden správní celek. Severozápadní oblast Šumavy tak byla přičleněna k Bavorsku, jihovýchodní část Šumavy, Českokrumlovsko a Kaplicko se stalo součástí německé župy Horní Dunaj, jihovýchodní část Čech a jih Moravy byly začleněny do župy Dolní Dunaj, a konečně Hlučínsko na severní Moravě nově představovalo součást Pruského Slezska. Na zbylém území (severozápadní, severní a severovýchodní Čechy, severní Morava a Slezsko) byla vytvořena župa Sudety (Reichsgau Sudetenland) o rozloze více jak 22 500 km². Župa byla rozdělena na celkem tři, tzv. vládní obvody – Cheb (se sídlem v Karlových Varech), Ústí nad Labem a Opava, které se skládaly z venkovských a městských okresů (Cheb 18 + 2, Ústí nad Labem 20 + 2, Opava 15 + 1).[3]

Okresy

Nejnižší jednotkou státní správy byly venkovské okresy (Landkreise) a městské okresy (Stadtkreise) v čele se zemským radou – landrátem (Landratsamt), resp. vrchním starostou (Oberbürgermeister). Až do 20. listopadu 1938 vedly výkon politické správy s nezměněnou úřední pravomocí bývalé okresní úřady. Nařízením říšského komisaře o organizaci politické správy z 18. listopadu 1938 bylo zřízeno celkem 53 venkovských okresů a 5 městských okresů (Cheb, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec a Opava).[4] Definitivní rozdělení venkovských okresů, které v zásadě navazovaly strukturou i agendou na bývalé čs. okresní úřady, bylo stanoveno 29. dubna 1939.[5]

Venkovské okresy byly současně obvody státní správy i samosprávnými okrsky. Ve svém obvodu pak vykonávaly dohled nad tzv. občanskými úřady (Standesämter). Městské okresy byly sice v podstatě samosprávnými korporacemi, ale vrchní starosta zároveň vykonával v městském okresu i státní správu. V obvodu úřadů působili též tzv. okresní radové, kteří byli jmenováni do svých funkcí na šest let župním vedoucím nacistické strany. Tyto osoby fungovaly ovšem pouze jako poradci landráta bez jakékoliv úřední pravomoci a později nebyli vůbec svoláváni a veškerou agendu územní samosprávy vyřizoval landrát sám.[6]

Vládní prezidenti

Vládní prezidenti (Regierungspräsident) představovali druhou instanci politické správy a stáli v čele vládních obvodů. Jejich úřady se členily se na tři hlavní oddělení – všeobecné a vnitřní záležitosti, výchova a osvěta a hospodářství. Jednalo se čistě o státní úřady, kterým byl svěřen i dozor na venkovskými a městskými okresy jako samosprávnými útvary.

Úřad říšského místodržitele

Úřad říšského místodržitele (Reichsstatthalter) vznikl župním zákonem ze dne 19. července 1939 z úřadu říšského komisaře se sídlem v Liberci. V čele úřadu stál bývalý předseda Sudetoněmecké strany Konrad Henlein, který zároveň vykonával funkci župního vedoucího NSDAP.

Úřad vyřizoval jednak věci státní správy, jednak spravoval vlastní jmění a zařízení župy jako samosprávné korporace. Sektor státní správy se členil na čtyři oddělení (I. Všeobecné, vnitřní a kulturní záležitosti, II. Hospodářství, zemědělství a práce, III. Osídlování, územní plánování a vodní hospodářství, IV. Stavebnictví). V čele úřadu státní správy stál vládní prezident. K sektoru státní správy byli přidruženi inspektoři pořádkové a bezpečnostní policie.

Župní samospráva jako druhý sektor byla samostatným úřadem, spojeným s říšským místodržitelstvím jen osobou říšského místodržitele. V jejím čele jako zástupce říšského místodržícího stál župní hejtman. Také župní samospráva se dělila na čtyři oddělení (I. Všeobecné a kulturní záležitosti správní, II. Zdravotnictví a tělovýchova, III. Veřejná péče a péče o mládež, IV. Finanční a hospodářské záležitosti). Župní hejtman měl k dispozici župní rady, jejichž počet byl stanoven zástupcem vůdce a Ministerstvem vnitra.

Pro pravomoc říšského místodržitele a jeho úřadu platila zásada, že do jeho kompetence náleží veškeré záležitosti veřejné správy, jež nejsou zvláštním zákonným předpisem přiděleny k vyřizování říšské justiční, finanční, železniční anebo poštovní správě.[7]

Obce

Zákonem ze dne 1. května 1939 byly na okupovaném území zřízeny již jednou zmíněné občanské úřady. Tímto datem nabyl účinnosti říšský zákon o osobním stavu. Ten stanovil, že každá obec tvoří jeden obvod občanského úřadu. Tyto úřady vedly matriky narozených, oddaných, zemřelých a knihu prohlášení za mrtvé.[8]

V případě obecní samosprávy byl zaveden německý obecní řád již v listopadu 1938[9]. Základní kámen tohoto předpisu spočíval v tzv. vůdcovském principu. Tzn., že správu obce vedli výhradně jmenovaní, nikoliv ve volbách obyvateli řádně zvolení, starostové. Stálými zástupci starostů pro jednotlivé odbory obecní samosprávy byli přidělenci (Beigeordnete). První přidělenec byl podle zákona prvním, stálým zástupcem starosty. Ostatní přidělenci byli zástupci starosty ve svých pracovních odborech, starosta však mohl vztáhnout každou záležitost na sebe. Dalším orgánem byli obecní radové, kteří zajišťovali styk s jednotlivými vrstvami obyvatelstva (ti však starostovi radili jednotlivě, nikoliv jako sbor). Zákon přesně vymezoval, v kterých záležitostech se starosta musí s obecními rady radit. Starosta i přidělenci vykonávali funkci na 12 let. Ti, kteří vykonávali funkce jako čestné, byli povoláváni na 6 roků. Dále v obci působili ještě poradci. O zajištění souladu mezi obcí a nacistickou stranou se staral zmocněnec NSDAP, kterému byl ze zákona přiznán podstatný vliv na správu obce, aby bylo zajištěno působení obecní správy v intencích nacistické strany.[10]

Závěrem je záhodno poznamenat, že na konci 30. let 20. století procházela Velkoněmecká říše reformou správní soustavy.[11] Ta spočívala v organizační úpravě tak, aby odpovídala představám nacistů o podobě a funkci správy a samosprávy. Právě administrativní organizace v nejmladší z německých žup – v Sudetech, měla být vzorem pro pozdější jednotnou organizaci veřejné správy v celém Německu.