K posouzení vykonatelnosti pohledávky přiznané rozhodčím nálezem v insolvenčním řízení - díl II. Polemika s argumenty insolvenčního soudu

V návaznosti na první díl tohoto pojednání uveřejněný zde, přinášíme druhý díl, který se bude věnovat polemice se závěry soudů prezentovanými v prvním dílu.

Rozhodčí nález jako veřejná listina

Předně, pokud jde o argument insolvenčního soudu, že podle ust. § 177 InsZ se vykonatelnost pohledávky prokazuje veřejnou listinou, což znamená, že samo o sobě nestačí, že pohledávka vykonatelnou je, ale musí to být v insolvenčním řízení ještě (veřejnou listinou) doloženo (bod. 39 a částečně bod 40. Rozsudku insolvenčního soudu), těžiště takové argumentace spočívá v tom, že rozhodčí nález není veřejnou listinou ve smyslu ust. § 134 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení jsou veřejnými listinami listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.

V této souvislosti se však nelze ztotožnit s názorem insolvenčního soudu, pokud tento dovozuje, že ust. § 28 odst. 2 ZRŘ není takovou normou (přestože se jí na první pohled může podle názoru insolvenčního soudu zdát), a nemůže zakládat charakter rozhodčích nálezů jako veřejných listin. Adekvátní výklad citovaného ustanovení, které stanoví, že doručené rozhodčí nálezy nabývají účinků pravomocného soudního rozhodnutí a jsou soudně vykonatelné, je podle názoru autora tohoto příspěvku výlučně takový, že zvláštní právní předpis, na který je v ust. § 134 o.s.ř. odkazováno, nemusí obsahovat explicitní prohlášení určité listiny listinou veřejnou, a to jednoduše z důvodu, že takový požadavek uvedené ustanovení neobsahuje. K tomu, aby měla určitá listina povahu listiny veřejné ve smyslu ust. § 134 o.s.ř. proto postačí, lze-li ze zvláštního právního předpisu, který podává rámcový, obecný charakter a znaky určité listiny, výkladem dovodit, že je její zákonodárcem a zákonem předpokládaný charakter svým dosahem veřejný, aniž by taková listina musela být nezbytně vydána orgánem veřejnoprávní povahy. Takovou listinou pak nepochybně rozhodčí nález je, neboť je ex lege postaven na roveň soudnímu rozhodnutí (§ 28 odst. 2 ZRŘ), z čehož nadto lze objektivně usuzovat, že ZRŘ jako zvláštní právní předpis předvídaný ustanovením § 134 o.s.ř. rozhodčí nález za veřejnou listinu prohlašuje dokonce explicitně, pouze tak nečiní přímo (což ovšem neznamená, že tak nečiní výslovně), ale analogicky, tj. tím, že rozhodčímu nálezu přiznává tytéž právní účinky jako má soudní rozhodnutí. To nepochybně veřejnou listinou je; protože jedním z účinků soudního rozhodnutí je i jeho závaznost pro všechny orgány, včetně insolvenčního soudu (§ 159a odst. 4 ZRŘ), je zřejmé, že podobně jako rozhodnutí soudu je pro insolvenční soud závazný i vykonatelný rozhodčí nález.

Povahu rozhodčího nálezu jako veřejné listiny podtrhuje i fakt, že je v něm rozhodováno o právech a povinnostech subjektů občanskoprávních resp. obchodněprávních vztahů, a to v rozhodčím řízení jakožto v (vůči občanskému soudnímu řízení) alternativním procesním řízení, které má (obdobně jako občanské soudní řízení) „ústavní základnu“ v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)[1]. Nebylo-li by zde ostatně takové ústavní základny, muselo by být každé jedno rozhodčí řízení považováno za (i) porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 Listiny a za porušení práva na zákonného soudce ve smyslu ust. čl. 38 odst. 1 Listiny[2].

Ostatně, absurditu výkladu insolvenčního soudu ve vztahu k rozhodčímu nálezu jako veřejné listině osvětluje i následně uvedený příklad. Případný charakterový deficit rozhodčího nálezu jako „listiny nikoliv veřejné“ by šlo jednoduše překlenout pořízením jeho notářem ověřeného opisu (vidimací), neboť (každá, i soukromoprávní) vidimovaná listina charakter veřejné listiny ve smyslu ust. § 134 o.s.ř. má.[3]