Krátké zamyšlení nad náhradou škody v případě havarovaného vozidla a tzv. amortizace

Havarovaný vůz bezesporu představuje pro každého nepříjemnou záležitost, a to zejména tehdy, pokud jde ze strany poškozeného o nezaviněnou dopravní nehodu. Co se týče dopravních nehod, tak náhrada škody za havarovaný vůz je nejčastějším druhem náhrady škody uplatňovaným poškozeným.

Rozsah náhrady škody způsobené při dopravní nehodě provozem motorového vozidla je upraven ust. § 6 zákona č. 168/1999 Sb., o odpovědnosti z provozu vozidla. Dále dle platné právní úpravy má poškozený ve smyslu ust. § 442 odst. 1 OZ nárok na úhradu tzv. skutečné škody. Podle ust. § 443 OZ se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době poškození. Dosavadní judikatura dovodila, že při stanovení výše škody vzniklé poškozením věci použité a částečně opotřebované musí být přihlédnuto k obvyklé ceně věci v době poškození a k rozsahu poškození, což v případě náhrady škody způsobené na vozidle znamená, že od částky vyjadřující náklady na opravu musí být odečtena částka odpovídající zhodnocení vozidla jeho opravou oproti původnímu stavu, v opačném případě by poškozenému vznikalo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými[1]. To pak znamená, že při stanovení výše náhrady škody se vychází z ceny poškozené věci v době jejího poškození, neboť vozidlo provozované určitou dobu ztrácí postupně na hodnotě. Dle mého názoru je výše uvedené ustanovení vzhledem k dále uvedenému vykládáno velmi úzce, neboť ze samotného znění ust. § 443 OZ (viz. „vychází se“) lze dovodit, že cena věci v době poškození je jen jakýmsi základem, „výchozím bodem“, pro další úvahy pro určení výše škody.

Problém nastává, když si poškození v případě dopravní nehody starších vozů nechávají tyto opravit novými náhradními díly a poté žádají nahradit částku vynaloženou na tuto opravu, resp. fakturu za tuto opravu, z povinného ručení viníka. V praxi pojišťoven je postup takový, že při přiznání náhrady škody automaticky počítají u náhradních dílů použitých k opravě s opotřebením (tzv. amortizací)[2]. I když cena fakturovaná autorizovaným servisem odpovídá ceně použitých náhradních dílů k opravě a rozsahu prací provedených na poškozeném vozidle, vzhledem k tomu, že při opravě dojde k výměně staršího poškozeného dílu za nový, pojišťovny odpočítávají z ceny nového dílu již výše zmiňovanou amortizaci, což ve výsledku znamená, že pojišťovny sice poškozenému cenu opravy novými díly uhradí, avšak zmenšenou o opotřebení, a poškozený je tak nucen tento rozdíl doplatit ze svého[3]. Pro výpočet výše škody pojišťovny vychází z tzv. znaleckého standardu, což je metodika postupů, kterými se vypočítává výše opotřebení, při kterém se zejména zohledňuje stáří vozidla a počet najetých kilometrů. Pojišťovny argumentují tím, že výměnou opotřebovaného poškozeného dílu za díl úplně nový dochází automaticky ke zhodnocení vozidla, a tím k obohacení poškozeného, a nikoli pouze k úhradě skutečné škody, a že kdyby se poškozenému hradila plná cena opravy, pak by se jeho vozidlo bez právního důvodu zhodnocovalo opravou novými díly, a poškozený by tak vlastně na škodní události „ vydělal“.