Nastala v roce 2011 změna ve vnímání bonusů a slev?

Na tuto otázku, jak ukazuje od jara tohoto roku obchodní praxe českého podnikatelského prostředí, existuje jednoduchá odpověď „Ano“, ale o to zajímavější se jeví její odůvodnění, jehož přiblížení je cílem tohoto krátkého příspěvku.

Finanční zvýhodnění ve formě bonusů a slev se běžně používají v obchodní praxi a bez nadsázky lze tvrdit, že bez jejich poskytování si dnes nelze představit úspěšné podnikatelské výsledky řady obchodních společností či podnikatelů. Přesto je tak trošku paradoxem, že jediným pomocným výkladem k jejich správnému uplatňování a vůbec rozlišování jejich podstaty zůstává bod 8 Pokynu D-210 Ministerstva financí ČR z roku 2000, který je de facto výkladovým stanoviskem, určeným původně daňovým poradcům, k dnes již neúčinnému ustanovení § 9 zákona č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty (dále jen „Pokyn“). Na žádném místě našeho bohatého právního řádu totiž jakoukoliv úpravu těchto institutů nenalezneme.

Základní rozdíl mezi bonusem a slevou vyplývající z Pokynu lze zjednodušeně vyjádřit tak, že zatímco bonus (ať se v praxi objevuje pod jakýmkoliv označením jako např. objemový, obratový, množstevní apod.) je vázán na množství odebraných výrobků za určité uplynulé období (např. společnost MP se zavazuje vyplatit společnosti XY roční bonus ve výši 100.000,-Kč v případě, že společnost XY odebere od společnosti MP v roce 2010 zboží minimálně ve výši 5,000.000,-Kč), sleva vázána na množství odebraných výrobků za určité období není (v Pokynu se blíže rozlišuje sleva jako platební nebo cenová podmínka).