Nastává úsvit omezení poplatkového byznysu českých bank?

Mezi odbornou veřejností je již náležitě známo, že německý Spolkový soudní dvůr rozsudkem ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. XI ZR 388/10, rozhodl, že jsou neplatná ustanovení ve spotřebitelských smlouvách (resp. příslušná ustanovení všeobecných obchodních podmínek), podle kterých mají klienti bankám platit měsíční poplatky za vedení a správu úvěru.[1] O uvedeném rozhodnutí německého soudu záhy referovala také česká média.[2]

Rozhodnutí nejvyšší německé civilní soudní instituce, které se v obecné rovině týká všech spotřebitelských úvěrů, konkrétně považuje vedení speciálního úvěrového účtu ve výlučném zájmu výhradně bankovní instituce, která jej používá pro technicko-organizační záležitosti související se zaúčtováním jednotlivých splátek. Na rozdíl od banky přitom klient (dlužník) takový speciální účet nepotřebuje a tato služba mu ani nic nepřináší, proto by za ni podle soudu neměl platit zvláštní poplatek. Dle soudního dvora by případné náklady související se správou úvěru měla banka započítat do úrokové sazby. Zavazovat klienty k měsíčním platbám za správu úvěru (vedení konta) je proto nutné považovat za neplatný právní úkon.

Je evidentní, že s ohledem na harmonizaci práva v oblasti ochrany spotřebitele[3] uvedené rozhodnutí Spolkového soudního dvora vyvolalo diskusi o aplikaci podobného přístupu v podmínkách českého právního řádu.[4] A nejen diskusi. Na základě postupu spotřebitelů, kteří se na svou finanční instituci obrátili se žádostí o vrácení bezdůvodného obohacení (odpovídajícího zaplacenému poplatku za správu/vedení úvěrového účtu), některé banky či stavební spořitelny klientům vyhověly, když přestaly sporný poplatek účtovat, případně již zaplacený poplatek klientům vrátili.[5]