Odstoupení od darovací smlouvy a vrácení daru v českém právu

Na těchto řádcích se pokusíme nastínit zda, případně kdy je možné odstoupit či jiným způsobem „zrušit“ darovací smlouvu ať ze strany dárce, tak ze strany obdarovaného. Pro účely tohoto příspěvku budeme uvažovat darovací smlouvu uzavřenou mezi nepodnikateli, a tedy nebudeme zohledňovat případnou speciální úpravu obsaženou v zákoníku obchodním.

Odstoupení od smlouvy je specifickým způsobem jednostranného ukončení smlouvy, a to bez souhlasu druhé strany.[1] Podle § 48 odst. 1 Občanského zákoníku jsou strany oprávněny od smlouvy odstoupit „jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto“.

S ohledem na to, že smluvně lze sjednat možnost odstoupení prakticky pro jakýkoli případ, budeme dále uvažovat pouze zákonné možnosti a budeme presumovat, že ke smluvnímu vymezení důvodů pro odstoupení od darovací smlouvy nedošlo.

Občanský zákoník zná tři situace, které jsou pro účely tohoto příspěvku relevantní:

1. Odstoupení založené na obecném principu stanoveném v § 49 Občanského zákoníku, který stanoví, že: „Účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit“.

2. Vrácení daru (dle našeho názoru odstoupení sui generis) na základě § 629 resp. 630 Občanského zákoníku.

3. Odstoupeni od smlouvy založené na prodlení jedné ze stran s plněním svých povinností z darovací smlouvy.[2]

Odstoupení v případech tísně

Základní princip ochrany strany jenž uzavřela smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, je reflektován právě ve výše zmiňovaném § 49 Občanského zákoníku. Občanský zákoník takto uzavřené smlouvy nepovažuje automaticky za neplatné, avšak dává straně, která byla v tísni možnost odstoupit od takové smlouvy.[3]

Jak již bylo zmíněno, jedná se o obecný princip, a proto by se na první pohled dalo očekávat, že bude platit také ve vztahu k darovací smlouvě, nicméně Vrchní soud v Praze, Nejvyšší soud a posléze také Ústavní soud možnost aplikace ustanovení § 49 Občanského zákoníku v případech darovací smlouvy vyloučili.

Základní argument vyslovený m.j. v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze[4] spočíval v tom, že již samotnou povahou darovací smlouvy je vyloučeno, aby byla učiněna v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, protože účelem darovací smlouvy jako takové je znevýhodnit dárce, jelikož za dar neobdrží žádné protiplnění.

K velice obdobnému názoru se přiklonil také Ústavní soud, když judikoval, že „V případě darovací smlouvy mezi fyzickými osobami je, z hlediska právní praxe, zcela nemožné prokázat existenci nápadně nevýhodných podmínek v době uzavření smlouvy, neboť je to právní skutečnost, kterou vylučuje již prostý fakt darování, jako dobrovolný bezplatný převod na straně dárce a úmysl tento bezplatný dar přijmout na straně obdarovaného…”[5] a také že "Uvažování o "nápadně nevýhodných podmínkách" při darovací smlouvě, kde neexistuje žádné protiplnění, postrádá smyslu.“[6]

Na základě shora citovaných rozhodnutí je tedy zřejmé, že v případě darovací smlouvy není možné odstoupit pro tíseň dle § 49 Občanského zákoníku, a takové odstoupení by nebylo shledáno platným, nicméně nelze vyloučit situaci, kdy v některých případech bude darovací smlouva shledána absolutně neplatnou pro absenci svobodné vůle.

Vrácení daru obdarovaným podle § 629 Občanského zákoníku