Před 88 lety zemřel první československý ministr financí – Alois Rašín

Dne 18. února letošního roku uplyne 88 let od smrti prvního (a sedmého) ministra financí první Československé republiky, spoluzakladatele samostatného československého státu, autora návrhu zákona o zřízení samostatného československého státu č. 11/1918 Sb. z. a n., právníka, politika, nejprve radikálního, posléze konzervativního, a ekonoma - národohospodáře, JUDr. Aloise Rašína.

Rašín se narodil 18. října 1867 v Nechanicích, po maturitě na gymnáziu v Novém Bydžově započal studia na Lékařské fakultě UK, odkud přestoupil na Právnickou fakultu téže univerzity, kde úspěšně absolvoval v roce 1891.V témže roce vzniká jeho slavná brožura České státní právo, v níž načrtává obrysy samostatného státu Čechů a Slováků. V posledním desetiletí 19. století nemohla takto úzce tématicky vymezená publikace uniknout dohlédací pravomoci příslušných politických orgánů.

Rašín byl politicky aktivní – mladočesky orientován - již v době svých vysokoškolských studií. Politická aktivita mu „vynesla“ v roce 1894 odsuzující rozsudek v procesu s „Omladinou“, ztrátu doktorátu a v neposlední řadě 2 roky žaláře. Na sklonku roku 1895 je amnestován a opět získává oprávnění užívat titul doktora práv. Z vězení vychází jako nepřítel habsburské monarchie s jediným úkolem: „vyčkati dějinné chvíle, aby byl vyrván[1] z pařátů dvouhlavého orla.“[2] S mladočeskou stranou[3] se Rašín rozchází, spoluzakládá Radikální státoprávní stranu. V prvních letech 20. století se uchyluje do ústraní a věnuje se výkonu advokacie, případně novinářským komentářům (např. Slovo), aby v roce 1907 opět vstoupil do politiky – do vedení strany mladočeské. Rašínovy ideje o samostatném státu se začaly opět zhmotňovat v průběhu první světové války, kdy se aktivně zapojoval do domácí odbojové činnosti. Od vykonání trestu smrti, k němuž byl odsouzen (vedle opětovné ztráty akademického titulu), obdobně jako pozdější první ministerský předseda, Karel Kramář, jej zachránila až amnestie v souvislosti s nástupem císaře Karla I.[4] „Podle svědků vynesení rozsudku trest přijal nejstatečněji , dokonce se po vynesení rozsudku smál.“[5]