Potřebujeme zákon o audiovizi? Letmé shrnutí dosavadního vývoje a plánované úpravy

Dne 12. 11. 2012 prezident České republiky Václav Klaus odmítl podepsat Poslaneckou sněmovnou i Senátem Parlamentu České republiky schválený vládní návrh zákona o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie a o změně některých zákonů (zákon o audiovizi), a to s odůvodněním, že „filmový průmysl je standardním obchodním odvětvím, nikoli veřejným statkem, který by měl být financován z veřejných zdrojů, tedy i z prostředků těch, kteří by je sami na tento účel dobrovolně nedali.“

Prezident dále mimo jiné ve svém stanovisku k návrhu zákona uvedl: „Domnívám se, že skutečným problémem současné české kinematografie není ani tak nedostatek financí - i za málo peněz lze natočit velmi dobrý film - ale spíše nedostatek tvůrčí invence.“

Návrh zákona o audiovizi bude znovu projednáván Poslaneckou sněmovnou na její 49. schůzi počínající 4. prosincem 2012. Ať již poslanecká sněmovna rozhodne o osudu vládního návrhu zákona jakkoliv (a s přihlédnutím k osudu podobného vládního návrhu zákona z roku 2005 – viz dále - je tato otázka více než nejistá), základní otázky zůstávají: Má prezident republiky pravdu, že filmový průmysl je obchodní odvětví jako každé jiné? Chybí českému průmyslu v současnosti spíše peníze, nebo tvůrčí invence? A potřebujeme vůbec (nový) zákon o audiovizi?

Stručný pohled do historie před rokem 1993

Abychom na uvedené otázky mohli najít odpověď, je třeba podívat se na celý problém v širším kontextu. Úvodem proto alespoň velmi stručný (a tedy i značně zjednodušený) exkurz do minulosti.

Historicky průmyslově vyspělé české země patřily k regionům s nejstarší filmovou kulturou na světě. To obzvláště vynikne, srovnáme-li relativní kvalitativní i kvantitativní vyspělost českého filmu v období před druhou světovou válkou s některými okolními státy a oblastmi (např. na Slovensku se před druhou světovou válkou o kinematografickém průmyslu vůbec nedá hovořit, a to ani po připojení k nově vzniklému Československu, rovněž v sousedním Polsku panovaly v uvedeném období nesrovnatelně primitivnější tvůrčí a výrobní podmínky apod.).

Přesto po značnou část dané doby panovalo ve veřejnosti i mezi mnoha samotnými filmovými tvůrci přesvědčení, že film je pouze primitivní a ke všemu demoralizující zábava pro nejširší masy, a má-li nějakou spojitost s „vyšším“ uměním (literatura, divadlo, malířství atd.), pak jedině v tom smyslu, že na něm parazituje (z období před 2. světovou válkou se zachovala i řada dokumentů právního charakteru, včetně např. judikatury Nejvyššího soudu ČSR svědčících o tomto přístupu k filmu: veřejnost a „skuteční“ umělci měli být před filmem chráněni, naopak právní ochrana filmu jako takového byla vnímána jako druhotná, ne-li nežádoucí).