Používání obchodních podmínek v praxi dle nového občanského zákoníku

Jak známo, od začátku roku 2014 v České republice nabyla účinnosti nová úprava soukromého práva, včetně nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). V tomto příspěvku se budeme zabývat problematikou, jak se tato regulace dotkla využívání standardizovaných smluvních dokumentů v praxi, zejména pak obchodních podmínek. Taktéž se budeme stručně věnovat některým výkladovým obtížím, jež tato nová právní úprava přináší.

Regulace v oblasti využívání standardizované smluvní dokumentace se bude odlišovat podle postavení smluvních stran. Bude jiná v případech, kdy jsou smluvní strany podnikateli, v případech, kdy se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem (dále jej označujeme jako spotřebitelský vztah) a v ostatních případech (kupříkladu smluvní vztahy právnických osob založených za jiným účelem, než je podnikání apod.). Je tedy nutné počítat se třemi různými právními režimy.

Pro všechny vztahy obecně platí zejména ustanovení § 1751 odst. 1 nového občanského zákoníku, jež více méně přebírá úpravu současného obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), týkající se používání obchodních podmínek. Ustanovení § 1751 odst. 1 zní následovně: „část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.“. Pojem „nabídka“ je tzv. legislativní zkratkou návrhu na uzavření smlouvy, jež však není zákonodárcem v textu kodexu důsledně dodržována. Ve vztazích mezi podnikateli bude možné i nadále využívat odkaz na „obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi“.

Zásadně tedy zůstává zachována povinnost obchodní podmínky k návrhu na uzavření smlouvy přiložit, za předpokladu, že jejich obsah není smluvním stranám znám již před uzavřením smlouvy. Nebude tedy zřejmě ani nadále postačovat uvedení pouhého hypertextového odkazu na text obchodních podmínek apod. Tento požadavek však neplatí v případě uzavírání licenčních smluv k předmětům chráněným autorským právem, kde byla přijata zvláštní úprava. Konkrétně se jedná o ustanovení § 2373 odst. 1 nového občanského zákoníku: „obsah smlouvy nebo jeho část lze určit také odkazem na licenční podmínky, jež jsou stranám známé nebo veřejně dostupné.“. Zde se tedy jedná o určitou úlitbu modelům využívaným při distribuci free software a Open Source software, kdy by mělo postačovat, že jsou licenční podmínky „veřejně dostupné“. Domníváme se však, že tuto možnost bude velmi obtížné aplikovat na spotřebitelské vztahy, a to zejména s ohledem na existenci informačních a poučovacích povinností obchodníka vůči spotřebiteli a regulaci způsobu jejich plnění. V této souvislosti je možné upozornit na nedávné rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Content Services Ltd v. Bundesarbeitskammer (C-49/11), jež se zabývá otázkou, jakým způsobem mají být tyto povinnosti podnikatelem vůči spotřebiteli plněny. V rámci tohoto rozhodnutí dospěl Soudní dvůr EU k závěru, že tyto povinnosti nelze ze strany podnikatele plnit pouhým umístěním (zveřejněním) informací na webové stránce.

Na všechny zmiňované vztahy by mělo dopadat také ustanovení § 1753 nového občanského zákoníku. To stanoví, že „ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.“. Důvodová zpráva k této regulaci zmiňuje, že „nejde však jen o ustanovení s neočekávaným obsahem, ale i ustanovení vyjádřená pro druhou stranu nejasně, nebo drobným, špatně čitelným písmem, pokud mění nebo doplňují obsah smlouvy způsobem, který druhá strana nemohla rozumně očekávat.“. Přestože záměr zákonodárce je poměrně jasný, důsledky pro praxi jsou dle našeho názoru problematické. Konkrétně půjde velmi těžko stanovit hranici, jaké ustanovení je pro protistranu rozumně neočekávatelné (kupříkladu u komplexnějších finančních produktů, nových webových služeb apod.). Taktéž není zcela jasné, co se rozumí výslovným přijetím takového neočekávaného ustanovení. Zdali bude kupříkladu stačit zahrnout číselný seznam těchto potenciálně protistranou „nepředvídaných“ ustanovení obchodních podmínek přímo do textu smlouvy (odkazující na tyto obchodní podmínky) či nikoliv.