Rámcová smlouva jakožto smlouva inominátní

Cílem tohoto článku je upozornit čtenáře na nahlížení na institut „rámcové smlouvy“ jako na druh smlouvy inominátní (neboli nepojmenované) ve smyslu § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Tento pohled byl v posledních letech nastolen a posléze potvrzen judikaturou Nejvyššího soudu ČR.

V kontextu s poměrně čerstvými rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, konkrétně 23 Cdo 1888/2007 a 32 Cdo 24/2010, které stanoví, že

„Tzv. rámcová smlouva je nepojmenovanou smlouvu ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák., která nezakládá závazkový vztah; pohledávky a závazky smluvních stran z ní nevznikají. Význam rámcových smluv spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejich prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejich základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Takto smluvená základní pravidla pak nejsou ničím jiným než oněmi jinými (jinými než všeobecnými) obchodními podmínkami, upravenými v ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák.“, je tedy třeba inominátní smlouvy chápat ve dvou liniích:

• za prvé, je třeba na inominátní smlouvy nahlížet jako na „klasické“ inominátní smlouvy, a

• za druhé, jako na „rámcové“ inominátní smlouvy.

Pro praxi tak odpadá smysl označení rámcových smluv jako „Rámcová smlouva kupní“ či „Rámcová smlouva o dílo“, neboť se jedná vždy o rámcové smlouvy inominátní.