Vládní návrh zákona o evidenci skutečných majitelů

V návaznosti na zveřejnění vládního návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů[1] (dále jen „Návrh zákona“ nebo „Návrh“), který předložilo Ministerstvo spravedlnosti, a který se v souvislosti s přijetím novelizující Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/843 (dále jen „V. AML Směrnice“ nebo „Směrnice“) očekával, přinášíme přehledné shrnutí vývoje v této věci.

Díky Návrhu je možné udělat si představu o postoji, který k této problematice zaujalo samotné ministerstvo a zároveň lze částečně zodpovědět nejasnosti, které se v probíhající odborné diskuzi objevovaly.

Subjekty, kterých se Návrh zákona týká

Hned v úvodu Návrhu jsou definovány dotyčné subjekty a další pojmy, kterými jsou koncový příjemce, koncový vliv, skutečný majitel, osoba ve vrcholném vedení, evidující osoba a další.

Za koncového příjemce Návrh zákona označuje osobu, která může mít přímo nebo prostřednictvím jiného významný prospěch z činnosti společnosti a která tento prospěch dále nepředává. Za uplatňovaný koncový vliv se považuje jakékoli jednání, kterým se bez pokynů jiného přímo nebo prostřednictvím jiného může uplatňovat rozhodující vliv v právnické osobě. Skutečným majitelem je pak dle Návrhu každá fyzická osoba, která je koncovým příjemcem nebo která uplatňuje koncový vliv.

Návrh zákona dále zavádí domněnky postavení koncového příjemce, resp. koncového vlivu, na základě kterých jsou skutečnými majiteli u obchodních korporací:

1. fyzické osoby mající přímo nebo zprostředkovaně podíl na prospěchu který je vyšší než 25 % (domněnka postavení koncového příjemce),
2. fyzické osoby považované za ovládající osoby dle zákona o obchodních korporacích (domněnka koncového vlivu), indikátorem pak může být též podíl na hlasovacích právech či na základním kapitálu převyšující 25 %,
3. osoby ve vrcholném vedení (při splnění stanovených předpokladů).

Osobou ve vrcholném vedení, je fyzická osoba, která zajišťuje každodenní řízení společnosti a je při této činnosti podřízena statutárnímu orgánu, případně je přímo členem statutárního orgánu, za předpokladu, že právnická osoba přímo řídící osobu nemá. Za skutečného majitele se osoba ve vrcholném vedení považuje pouze tehdy, není-li možné řádného skutečného majitele určit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze očekávat, anebo je-li v právnické osobě uplatňován koncový vliv jinou právnickou osobu, která skutečného majitele ex lege nemá[2] (např. stát a územní samosprávné celky, obce, politické strany a další). V případě využití zápisu osoby ve vrcholném vedení coby skutečného majitele, však Návrh ukládá společnosti povinnost zaznamenat všechny kroky učiněné při zjišťování skutečného majitele.

Výše popsané principy a dělení subjektů se obdobně použijí rovněž na podílové a svěřenské fondy.

Řízení o zápisu do evidence skutečných majitelů

Pokud bude Návrh zákona přijat, bude se řízení o zápisu ve většině případů zahajovat elektronicky podaným návrhem na zahájení řízení prostřednictvím předepsaného formuláře. Takový návrh má být dokládán písemnostmi o skutečnostech, které mají být do evidence skutečných majitelů zapsány. Návrh zákona, zjevně s úmyslem předcházet výkladovým nejasnostem, nově výslovně uvádí demonstrativní výčet, podle kterého se těmito písemnostmi především rozumí písemnosti dokládající totožnost a postavení zapisovaného skutečného majitele nebo strukturu vztahů, konkrétně např. výpis z obchodního rejstříku (nebo obdobného zahraničního veřejného rejstříku), společenská smlouva, zakladatelská listina, seznam společníků, rozhodnutí příslušného orgánu o vyplacení podílů a další. V krajním případě lze použít i čestné prohlášení evidující osoby. U skutečných majitelů ze zahraniční má být dle Návrhu jejich totožnost dokládána např. výpisem ze zahraniční evidence osob nebo obdobného veřejného rejstříku, dokladem totožnosti nebo cestovním dokladem.

Po podání návrhu na zahájení řízení soud přezkoumá úplnost podkladových listin, tedy zda bylo s návrhem doručeno vše, co soud k zápisu potřebuje a současně přezkoumá splnění zákonných náležitostí pro podání. Nepříjemností, která v této souvislosti nadále vyvstává je, že v případě chyby spojené s návrhem nebo podkladovými listinami, soud nevyzývá navrhovatele k opravě či doplnění, nýbrž žádost rovnou odmítne. Z toho vyplývá, že žadatel bude muset znovu hradit soudní poplatek a vynaložit další náklady spojené s druhým (opravným) podáním, které bude muset učinit.

Pokud soud po podání návrhu na zahájení řízení nezjistí chybu např. v osobě podávající návrh nebo v podkladových listinách, přistoupí ke zkoumání obsahu podkladových listin a podaného návrhu. U těch se soustředí na soulad údajů vyplývajících z podkladových listin a údajů, které mají být zapsány do evidence dle podaného návrhu, vydá rozhodnutí o vyhovění návrhu na zápis (rozhoduje bez jednání). To je naopak vítanou novinkou, jelikož doposud soud nerozhodoval, pouze zápis provedl či neprovedl. Návrh zákona však výslovně vylučuje možnost podat proti rozhodnutí o ne/provedení zápisu odvolání.

Návrh zákona nadále předpokládá možnost provádění zápisu údajů do evidence skutečných majitelů prostřednictvím notáře, kdy tomuto zápisu je v Návrhu věnována celá IV. hlava. Z důvodové zprávy k Návrhu je patrný záměr zákonodárců, vložit administrativu spojenou s evidencí skutečných majitelů primárně do rukou notářů a odlehčit tak zatíženým soudům. Výše zmíněné požadavky na návrh na zápis do evidence zůstávají samozřejmě zachovány s tím rozdílem, že veškeré kroky provede evidující osoba ve spolupráci s notářem, který pomocí dálkového přístupu sám skutečného majitele do evidence zapíše. Předpokládanou výhodou zápisu učiněného notářem je v první řadě rychlost a dále jistota správnosti návrhu a podkladových listin, jež by mělo vést též ke snížení počtu odmítaných návrhů, neboť se předpokládá přímá spolupráce s notářem, jenž by měl na případné nedostatky navrhovatele upozornit.

Automatický průpis do evidence skutečných majitelů