Zdravotní a výživová tvrzení o účincích potravin – lobbistické mýty a legendy zejména o přechodných obdobích

Regulace zdravotních a výživových tvrzení potravinářských výrobků zasáhla a zasáhne drtivým způsobem obchodní standardy tohoto průmyslu a možná i jeho výrobu. Započala rozsáhlá hra o zdravé/nezdravé jablko, která má mnohem závažnější kontext, než lobbisté průmyslu a odborníci státních orgánů mediálně připouštějí. Proč? Nařízení ES 1924/2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin

Dne 1. 7. 2007 vstoupilo v platnost toto nařízení, které upravuje podmínky používání zdravotních a výživových tvrzení v obchodní prezentaci potravin. V souvislosti s tímto nařízením se v médiích i v odborných diskusích objevuje nesčetná řada mýtů a zcela nepravdivých informací, jejichž šíře a frekvence náhodnost prakticky vylučují. Klíč k rozšifrování všech dezinformací leží přitom všem na očích. Je jím samotné odůvodnění tohoto nařízení a jeho cíle, kterých má dosáhnout.

(14) V současné době existuje velké množství tvrzení, která se používají při označování potravin a v reklamě v některých členských státech a která se vztahují k látkám, jejichž příznivý vliv nebyl prokázán nebo o nichž se v současnosti nedospělo k dostatečné vědecké shodě. Je nutno zajistit, aby bylo u látek, které jsou předmětem tvrzení, prokázáno, že mají příznivý výživový nebo fyziologický účinek.

(15) K zajištění pravdivosti uváděných tvrzení je nezbytné, aby látka, která je předmětem tvrzení, byla v konečném produktu obsažena v dostatečném množství nebo aby v něm nebyla obsažena nebo byla obsažena v přiměřeně sníženém množství, aby bylo dosaženo výživového či fyziologického účinku uváděného v tvrzení. Látka by také měla být pro organismus využitelná. Kromě toho by případně značné množství látky, která má uváděný výživový nebo fyziologický účinek, mělo být obsaženo v takovém množství potraviny, o němž lze důvodně předpokládat, že bude konzumováno.

(17) Při používání výživových a zdravotních tvrzení by hlavním aspektem, na nějž je nutno brát zřetel, mělo být vědecké zdůvodnění a provozovatelé potravinářských podniků by jejich používání měli odůvodnit. Tvrzení by měla být vědecky zdůvodněna s přihlédnutím ke všem dostupným vědeckým údajům a po zvážení důkazů.

Určitě všichni odborníci na nekalou soutěž budou snadno souhlasit s tím, že používání jakýchkoliv tvrzení o účincích jakýchkoliv výrobků musí být v obchodní prezentaci pravdivá – respektive nesmí být klamavá. Musí tedy existovat důkazy jejich pravdivosti a důkazní břemeno je v tomto případě na výrobcích. Pravdivost v oblasti odborných informací je poté ekvivalentní všeobecně přijímanému vědeckému názoru odborné veřejnosti. (Názor jednoho solitéra odlišný od názoru tří odborných společností je skutečně jako vědecký důkaz pravdivosti tvrzení absolutně nepřijatelný.) Z bodu 14, 15, 17 odůvodnění nařízení pak jasně vyplývá tento apel:

Bylo by dobře, kdyby zdravotní a výživová tvrzení o potravinářských výrobcích používaná běžně v terénu mnoha členských států EU, byla pravdivá, dostatečně vědecky doložená a legální. Bylo by to dobře, protože mnohá tato dnes běžně používaná tvrzení po stránce odborné pravdivá, dostatečně vědecky doložená, a proto ani legální nejsou. – A proto se přijímá nařízení ES 1924/2006 mj. k nápravě tohoto stavu věcí.

Cílem tohoto nařízení tedy v žádném případě nebylo a není zakázat nově zdravotní a výživová tvrzení, která doposud byla legální, protože byla pravdivá a dostatečně vědecky doložená. Nic takového nikdo nezamýšlel a především ani neprovedl. Cílem nařízení je pouze pomocí nových nástrojů mnohem lépe, průkazněji a již opravdu bez diskuse poukázat na ta zdravotní a výživová tvrzení, která legální nejsou (která nebyla de facto podle dlouhodobě platného práva legální nikdy), avšak přesto se v praxi zcela běžně používají.

Selhání celého systému veřejnoprávní kontroly prováděné orgány státního dozoru

Pokud se tady dvě až tři desetiletí a možná i déle používají klamavá zdravotní a výživová tvrzení o účincích potravin, a to až do takové míry, že to vyvolá potřebu centrálně zasáhnout a použít k tomu vlastně extrémní nástroje, tak to má mnohou závažnou kontextovou výpovědní hodnotu. Vždyť všechny členské státy EU mají své kontrolní orgány, jejichž úkolem je zabránit klamání spotřebitele nepravdivými a nedostatečně doloženými informacemi o účincích a užitné hodnotě všemožných výrobků. Je to jejich úkol a úloha ve společnosti. Tak co vlastně dělaly orgány státního dozoru pověřené kontrolou obchodní prezentace potravinářských výrobků, kterými jsou u nás Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI), krajské živnostenské úřady (KŽÚ), Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) a pro oblast hraničních přípravků také Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL)?

Co dělaly to je složitá otázka. Mnohem jednodušší je odpovědět na to, co udělat zcela evidentně nedokázaly. Tyto dozorové orgány nedokázaly při svých kontrolách zjistit a prokázat věcnou klamavost zdravotních a výživových tvrzení, která jejich kontrolou zcela běžně procházela bez povšimnutí, a to dokonce v tak nestoudných formulacích, nad kterými zůstával odborníkům v terénu rozum stát. Nařízení ES 1924/2006 proto představuje v podstatě „dopis sebevraha“, který přiznává svá vlastní nespočetná selhání, která se rozhodne vyřešit již skutečně dramatickým způsobem, protože se na svou vlastní letitou impotenci už sám nedokáže dívat. Nechtějme však po Evropském parlamentu a Radě EU, aby nasypala tuny popela na hlavu všem dozorovým orgánům všech členských států EU. To je politicky poněkud nemožné. Tento závěr si proto musíme udělat sami z kontextu celé problematiky. Můžeme tedy konstatovat:

Systém veřejnoprávní ochrany spotřebitele prováděné příslušnými dozorovými orgány členských států EU prokázal setrvalé a kvalitativně velmi široké a rozsáhlé selhávání při ochraně veřejnosti před klamavými informacemi v obchodní prezentaci potravinářských výrobků.

Veřejnoprávní ochrana postavená na činnosti zejména právních specialistů dozorových orgánů naprosto selhala v rozsahu prokazování klamavosti mimoprávních odborných informací. Tento důsledek je přitom logický a lze jej předpokládat všude tam, kde dozorové orgány s odbornou veřejností a soudními znalci zcela pravidelně a velmi široce (de facto na většině případů, kde se posuzuje klamavost obchodní prezentace) nespolupracují. S ohledem na objektivně pozorovatelnou a z různých důvodů minimální spolupráci dozorových orgánů se soudními znalci a odbornými autoritami lze snadno dovodit, že tento problém „dozorové nezpůsobilosti“ se týká nejen potravinářského sektoru, ale prakticky veškeré státní kontroly, jejímž cílem je eliminace klamavé obchodní komunikace. Potřeba extrémních nástrojů ekvivalentních nařízení 1924/2006 (taxativní výčty pravdivých odborných informací) je při zachování organizace veřejnoprávní kontroly proto stejně naléhává i pro mnohé další oblasti průmyslu a bez ní uspokojivé ochrany veřejného zájmu dosáhnout nelze. V oblasti zdravotních a výživových tvrzení lze ze stejných důvodů předpokládat podobně rozsáhlé klamání spotřebitele například u kosmetických přípravků či zdravotnických prostředků.

A to je důvod, pro který dnes společně s lobbisty průmyslu mlží nejen „potrefené“ dozorové orgány, ale také všechny členské státy EU. Ty si jsou velmi dobře vědomy, že mají ještě mnoho kostlivců schovaných ve svých dozorových skříních mimo aktuálně otevřenou skříň potravinářského sektoru.

Paradox liberalizační regulace