Ke smluvnímu vymezení liberačních důvodů v obchodním právu

Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 32 Odo 739/2006 ze 30. září 2008 judikoval, že ustanovení § 374 ObchZ, s ohledem ke své dispozitivnosti, umožňuje účastníkům smluvního vztahu to, aby si sjednali jiné nebo další důvody vylučující odpovědnost za škodu. Konkrétní dikce užitá senátem zněla: „Ujednání o jiných liberačních důvodech, než které vyplývají z ustanovení § 374 odst. 1 a odst. 2 obch. zák. není v rozporu s ustanovením § 386 obch. zák., jak dovodil odvolací soud. Podle tohoto ustanovení se totiž nelze vzdát nároku na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Za vzdání se nároku na náhradu škody však nelze považovat dohodu stran o jiném vymezení liberačních důvodů.“

Tímto přístupem se tedy otevírají možnosti smluvní limitace náhrady škody, a to právě správným resp. účelným rozšířením možných liberačních důvodů. Dle našeho názoru je tedy bezesporu správné, že Nejvyšší soud se vydal touto cestou (i když jenom v dílčím směru), a tím se rozhodl do jisté míry reflektovat potřeby podnikatelské praxe.