Nejvyšší soud k otázce přípustnosti řetězení plateb

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 9. října 2008 sp. zn. 32 Cdo 2999/2008 vyslovil názor, že „Měla-li být podle článku VI. smlouvy splatnost ceny díla vázána na skutečnost, až třetí osoba v rámci jiného závazkového vztahu poskytne objednateli (žalovanému) platbu, může dojít k situaci (a v dané věci k ní také došlo), že třetí osoba objednateli nezaplatí a pohledávka zhotovitele díla (žalobkyně) na zaplacení ceny díla se tak nikdy nestane splatnou a tudíž vymahatelnou. V důsledku toho nastane stav, že ačkoli objednatel (žalovaný) přijal od zhotovitele (žalobkyně) úplatné plnění, nebude povinen za ně poskytnout úplatu. Proto smluvní ujednání účastníků, které takový stav připouští, se příčí dobrým mravům a je proto podle § 39 obč. zák. neplatné.“

Nejvyšší soud tímto rozhodnutím vyjádřil své zamítavé stanovisko k tzv. řetězení plateb, a to i v obchodních vztazích, tedy k situaci, kdy typicky platby za plnění subdodavatelů pro generálního dodavatele při realizaci investičních celků jsou vázány resp. podmíněny obdržením platby od investora.

Nejvyšší soud shledal takové ujednání neplatným pro rozpor s dobrými mravy a tím do značné míry zasáhl do kontraktační praxe podnikatelů. Otázkou je, nakolik lze toto rozhodnutí považovat za správné. Obecně se totiž lze domnívat, že riziko, které musí subdodavatel, v případě, že přistoupí na obdobnou smluvní klauzuli, nést je zásadně kompenzováno zvýšením ceny či jinými benefity a ekonomické riziko sekundární platební neschopnosti je tak smluvně alokováno poměrnou částí právě také na subdodavatele.

Uvidíme, jakým směrem se v tomto směru judikatura Nejvyššího soudu bude ubírat dále, nicméně toto rozhodnutí je možné považovat minimálně za sporné, a to také z důvodu poněkud nedůsledné a dle mého názoru povrchné argumentace.

Mgr. Ľuboš Fojtík, advokátní koncipient

KONEČNÁ & ŠAFÁŘ

Široká 36/5
110 00 Prague 1
Czech Republic
Tel.: +420 221 990 455
Fax: +420 221 990 450
www.konecna-safar.com