Nejvyšší soud ke vstupu ručitele do práv věřitele z exekučního titulu směřujícímu proti dlužníku

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2009, sp. zn.20 Cdo 269/2007

Právní věta:

Ručitel, který splní závazek za dlužníka, a který tak nabývá vůči dlužníku práva věřitele (§ 308 obch.z.), nevstupuje do práv věřitele z exekučního titulu směřujícího proti dlužníku.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl Ing. Dr. J. D. (v exek. řízení povinný, v řízení nalézacím 1. žalovaný) jako dlužník zavázán k zaplacení 4.900.000,- Kč a náhrady nákladů řízení; týmž exekučním titulem byl k zaplacení týchž částek zavázán S. N. H., s.p., (v exekučním řízení právní předchůdce nynějšího oprávněného, v nalézacím řízení 2. žalovaný) jakožto ručitel "s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého 1. žalovaným zaniká povinnost tohoto plnění 2. žalovaného.“ Původní oprávněný S. N. H., s.p. poté zaplatil věřiteli (GE M. B., a.s.), právní nástupkyni žalobkyně K. b., a.s., jako ručitel za dlužníka celkovou částku 5.096.000,- Kč.

K odvolání povinného krajský soud změnil usnesení okresního soudu, kterým byla proti povinnému ve prospěch tehdejšího oprávněného nařízena exekuce, tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že z §308 ani §332 odst.2 obch.z. "nelze dovodit oprávnění domáhat se platební povinnosti proti povinnému na základě uvedených exek. titulů návrhem na nařízení exekuce.“§308 se podle názoru krajského soudu "přechodu práv a povinností obsažených v již vydaném exekučním titulu vůbec netýká, nýbrž pouze upravuje oprávnění ručitele, který splnil závazek za dlužníka, domáhat se vydání dokladů a pomůcek v dispozici věřitele, aby mohl nárok uplatnit vůči dlužníku. Uplatněním se rozumí podání žaloby.“ Dovolávat se dle názoru krajského soudu úspěšně nelze ani §332 odst.2 obch.z., jelikož "ani to neupravuje přechod oprávnění věřitele domáhat se na základě již vydaného rozhodnutí nařízení exekuce na třetí osobu, která tvrdí, že splnila platební povinnost za dlužníka.“ Podle krajského soudu "je zřejmé, že ručitel, který splní závazek, za nějž ručí, si musí v nalézacím řízení opatřit vlastní exek. titul vůči dlužníku, na jehož základě se teprve může domáhat nařízení exekuce. Přechod oprávnění domáhat se proti povinnému nařízení exekuce na základě uvedených exek. titulů z ničeho nevyplývá, podmínky pro nařízení exekuce tedy splněny nejsou.“

V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci. To spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že ručitel přesto, že věřiteli splnil za dlužníka, "nemůže úspěšně vést exekuci proti povinnému na základě exek. titulu svědčícího věřiteli“; tento názor odvolacího soudu nemá podle dovolatele oporu v příslušných ustanoveních obchodního zákoníku, upravujícího ručení komplexně, odlišně od zákoníku občanského. Dovolatel s poukazem na ustanovení §36 odst.4 ex. řádu zdůrazňuje, že prokázal splnění závazku věřiteli namísto dlužníka "z titulu ručení“, nabývá tedy vůči dlužníku práva věřitele, jak to výslovně stanoví § 308 obch. z., z jehož znění pak dovozuje, že pokud ručitel za dlužníka jeho závazek splnil, vstoupil v rozsahu splnění dlužníkova závazku do práv věřitele a může se domáhat nařízení exekuce vůči dlužníkovi na základě exekučního titulu svědčícího původnímu věřiteli.

Dovolání není důvodné. Nejvyšší soud dovodil, že předmětem dovolacího přezkumu je závěr krajského soudu, že oním "právem věřitele“, o němž obch. z. v § 308 stanoví, že je "vůči dlužníku nabývá ručitel, jenž splnil závazek, za který ručí“, není právo podat návrh na nařízení exekuce přímo na základě rozhodnutí, jímž byli zavázáni plnit věřiteli dlužník i ručitel, nýbrž že takovým právem je pouze oprávnění ručitele podat v nalézacím řízení žalobu, na jejímž základě dosáhne vydání samostatného titulu, jenž pak může být podkladem pro vedení exekuce ručitelem proti dlužníku.

V usnesení z 26.11.2003, sp.zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněném ve Sbírce č. 2, roč. 2006 pod č. 13 (jehož právní věta se sice týká institutu promlčení, jeho závěr přijatý v odůvodnění však lze aplikovat i pro účely výkladu textu první věty § 308 obch. z., na něž ostatně poukazuje i samotný dovolatel), Nejvyšší soud uzavřel, že již systematický výklad zařazení § 391 a § 397 do téhož (totiž třetího) oddílu jedenáctého dílu první hlavy třetí části obch. zák. nemůže vést k závěru jinému, než že čtyřletá obecná promlčecí doba je dobou, v níž je třeba právo uplatnit u soudu, tedy v nalézacím řízení. Tomu také odpovídá ustálená soudní praxe, jež za "úkon považovaný podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení“ (§ 402 obch. z.) pokládá návrh, resp. žalobu (§79 odst.1 o.s.ř.), nikoliv tedy návrh na výkon rozhodnutí. Týž závěr Nejvyšší soud vyslovil v usnesení z 26.5.2004 sp.zn. 20 Cdo 1290/2003.

Namítá-li oprávněný, že odvolací soud zamítl návrh na nařízení exekuce s odůvodněním, že na oprávněného nepřešla práva věřitele, nemá tato námitka oporu v textu napadeného usnesení; odvolací soud totiž své zamítavé rozhodnutí neodůvodnil pouze nemožností dovodit "přechod oprávnění domáhat se platební povinnosti proti povinnému na základě uvedených exekučních titulů“, nýbrž nemožností domáhat se plnění po dlužníkovi právě podáním návrhu na nařízení exekuce.

Nejvyšší soud tedy dovolání zamítl.

Mgr. et Bc. Hana Hendrychová, advokátní koncipientka

Advokátní kancelář Vych & Partners

Lazarská 11/6

120 00 Praha 2

tel: +420 222 517 466, +420 222 517 477, fax: +420 222 517 478

web: www.ak-vych.cz