Kdo odpovídá za „falešnou“ zubařku?

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel provozuje nestátní zdravotnické zařízení poskytující péči v oblasti stomatologie. Smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče měl uzavřenou mj. s Oborovou zdravotní pojišťovnou zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (dále jen zdravotní pojišťovna). V letech 2004 až 2010 zaměstnával stěžovatel na pozici zubní lékařky osobu, která v souvislosti se zápisem v České stomatologické komoře padělala vysokoškolský diplom a nebyla absolventem Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v oboru stomatologie. Zdravotní pojišťovna proplatila stěžovateli výkony poskytnuté touto osobou jako ošetřující lékařkou v období let 2004 až 2010, a to v celkové výši 1.477.908,- Kč a obecné soudy uložily stěžovateli zaplatit tuto částku zdravotní pojišťovně. Svá rozhodnutí odůvodnily tím, že stěžovatel porušil smlouvu se zdravotní pojišťovnou, protože odborné výkony nevykonávala kvalifikovaná osoba. Žalovaná částka tak představuje bezdůvodné obohacení stěžovatele získané přijetím plnění bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dle stěžovatele postup obecných soudů vykazuje známky porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Obecné soudy v projednávané věci postupovaly příliš zjednodušeně a zcela pominuly fakt, že mezi stěžovatelem a zdravotní pojišťovnou byla řádně uzavřena smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče a že zdravotní pojišťovna poskytovala úhrady právě na základě této smlouvy. Pokud byla ze strany stěžovatele poskytována zdravotní péče, jednalo se o plnění ze smlouvy, a to i přesto, že nebylo poskytováno v souladu se smlouvou. Přijetí úhrady za plnění ze smlouvy (byť i za plnění vadně poskytnuté) nelze považovat za majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Na projednávaný případ nelze vztáhnout ani další případy bezdůvodného obohacení. Z uvedeného je zřejmé, že obecné soudy sice vzaly za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřená smlouva a že stěžovatel plnil na základě této smlouvy, ale plnění ze strany zdravotní pojišťovny stěžovateli již za plnění ze smlouvy nepovažovaly. Ústavní soud zde shledal extrémní nesoulad právního závěru s vykonanými skutkovými zjištěními.

Věc se tak vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který by měl v dalším řízení posoudit, zda výkony poskytnuté osobou s padělaným vysokoškolským diplomem je nutno ve všech případech považovat za vadné plnění ze strany stěžovatele. Z vadného plnění pak vyvodit následky dle smlouvy. Přitom by měl přihlédnout k možné liberaci stěžovatele či ke spoluodpovědnosti zdravotní pojišťovny. Ta měla zřejmě zcela stejnou možnost zjistit nedostatek vzdělání „falešné zubařky“ jako stěžovatel. Vzhledem k širokým kontrolním oprávněním zakotveným ve smlouvě zdravotní pojišťovně nic nebránilo v tom, aby případnou vadnou zdravotní péči zjistila při její následné kontrole. S ohledem na nové právní posouzení by se soud měl vypořádat také s otázkou včasnosti uplatnění případných vad plnění.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2077/15 je dostupný zde (282 KB, PDF).