Nejvyšší správní soud zpřísnil pravidla pro posuzování podjatosti úředníků
Obce mohou i nadále rozhodovat ve správních řízeních, která se dotýkají jejich zájmů. Musí ale bedlivě sledovat, zda jejich úředníci nejsou podjatí. Nejvyšší správní soud posuzoval otázku, zda úředník obce (kraje) je automaticky podjatý, rozhoduje-li o věci, která se týká této obce (tohoto kraje). Spor byl o povolení kácení dřevin při stavbě pražského městského okruhu, které vydal Úřad městské části Praha 7; jeho rozhodnutí potvrdil Magistrát hlavního města Prahy. O povolení žádalo vedle dalších žadatelů mimo jiné Hlavní město Praha.
Podle stěžovatele (sdružení Ateliér pro životní prostředí) byli úředníci městské části i magistrátu podjatí; je iluzí, že by nestranně rozhodovali o žádosti svého zaměstnavatele. Správní řád vylučuje úřední osoby z rozhodování již na základě pochybnosti o nepodjatosti, avšak judikatura ji dezinterpretuje a požaduje po účastnících řízení, aby namísto odůvodněných obav dokazovali ovlivňování, namítal stěžovatel. To podle něho umožňuje prosazování stavebních záměrů měst a obcí bez ohledu na zákonné požadavky.
Rozšířený senát uvedl, že podle obou správních řádů (z roku 1967 i 2004) mají pravomoci správních orgánů vykonávat pouze osoby nestranné, tedy takové, jejichž postoj k výkonu pravomoci není „zkřiven“ vztahem k věci samé či k těm, kteří na ní mají či mohou mít nějaký zájem. Úředníci nemají mít jiný zájem než postupovat zákonně. Nebezpečí ovlivnění je třeba aktivně předcházet, a proto má být z výkonu pravomoci v konkrétní věci vyloučen i ten, o němž není ani zdaleka jisté, že takový vztah má. Zákon nevyžaduje jistotu ani přiměřenou pravděpodobnost; postačí, lze-li o nepodjatosti pochybovat.
Důvodem k pochybnostem o nepodjatosti může být i pracovněprávní vztah úředníka k obci či kraji jako entitě, která sama má na výsledku určitého správního řízení zájem nebo která je přímo nebo nepřímo ovlivňována osobami, jež takový zájem mají. Pracovněprávní vztah totiž vytváří určitou závislost a umožňuje zaměstnavateli působit na zaměstnance, aby pokud možno vyhověli jeho preferencím. To platí i pro úředníky samosprávných celků. Mají rozhodovat nestranně, avšak nejsou nezávislí (a ani podle Ústavy nemusí být) jako např. soudci. Samosprávné orgány obce a kraje mají vůči úředníkům značné organizační a personální pravomoci s velkým vlivem na jejich profesní život; mohou ukončit jejich pracovní poměr či je naopak povýšit. Již pro tuto skutečnost by bylo možno na uvedené úředníky nahlížet jako na „systémově“ podjaté při rozhodování ve věcech, na nichž může mít zájem jejich kraj či obec nebo osoby, které (například proto, že ovládají politické orgány tohoto celku či na ně mají neformální vliv) na kraj či obec mají přímý nebo nepřímý vliv.
Rozšířený senát však tento závěr modifikoval, a to zejména s ohledem na model veřejné správy, jaký se v České republice v průběhu posledních dvou desetiletí vytvořil. Vedle nestrannosti rozhodování jsou totiž legitimními cíli fungování veřejné správy také hospodárnost jejího uspořádání, zajištění patřičné odbornosti i s ohledem na očekávanou typovou obtížnost, typový charakter a počet případů, jež budou rozhodovány, i schopnost projevit místní znalost a únosná míra administrativní náročnosti rozhodování. Pokud by vždy v případech „systémové podjatosti“ byli úředníci bez dalšího vyloučeni, musely by velký počet věcí vyřizovat jiné orgány než ty, které jsou k tomu podle obecných pravidel příslušné.
Na druhé straně nebezpečí „systémové podjatosti“ nelze brát na lehkou váhu, protože jinak by byl významně narušen požadavek nestrannosti při rozhodování správních orgánů. Proto v případech, kdy rozhoduje úředník územního samosprávného celku ve věci, která se přímo nebo nepřímo týká tohoto celku, není a priori vyloučen z rozhodování pro svoji „systémovou podjatost“, ale je u něj dáno „systémové riziko podjatosti“. Kvůli tomuto riziku je třeba jeho případnou podjatost posuzovat se zvýšenou opatrností oproti věcem, které se zájmů územního samosprávného celku nijak nedotýkají.
„K pochybám o nepodjatosti postačí i poměrně nízká míra podezření, protože existence „systémového rizika podjatosti“ je sama o sobě signálem ke zvýšené opatrnosti a „podezřívavosti“ při posuzování důvodů pro vyloučení úředníka. Důvody k podezření mohou být nejrůznější. Například o jevy v politické či mediální sféře, jež předcházejí příslušnému správnímu řízení či je doprovázejí a naznačují zvýšený zájem o výsledek řízení ze strany osob schopných ovlivnit jednání územního samosprávného celku jako zaměstnavatele příslušného úředníka. Třeba zájem politických činitelů či jiných vlivných osob (zákulisních aktérů místní politiky či podnikatelských subjektů) na určitém výsledku řízení (např. na tom, aby určitá stavba, činnost apod. byla povolena, anebo naopak nepovolena),“ říká soudce rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu Karel Šimka.
Podjatý však úředník nebude jen a pouze proto, že jím vydané stavební povolení se dotkne majetkových či jiných zájmů obce, v níž bude stavba uskutečněna (typicky tím, že stavba bude zbudována na pozemku obce či na pozemku s jejími pozemky sousedícím), půjde-li o běžné, nekontroverzní a v měřítkách dané obce nevýznamné dotčení.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že v nynějším modelu spojené územní veřejné správy, v němž státní správu i samosprávu vykonávají z podstatné části orgány územních samosprávných celků jako politických entit ovládaných místními či regionálními politickými reprezentacemi, prosazujícími nezřídka partikulární zájmy, a nikoli zájem veřejný, nelze nebezpečí plynoucí ze „systémového rizika podjatosti“ podcenit.
Informace k rozhodnutí sp.zn. 1 As 89/2010.
