Odměna soudního exekutora se nestává součástí majetkové podstaty

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip vázanosti soudů zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Stěžovatel jako soudní exekutor vedl exekuci na majetek povinných, kteří v průběhu exekučního řízení podali dlužnický insolvenční návrh. V rámci probíhajícího insolvenčního řízení na základě předběžného opatření vydaného soudem stěžovatel provedl dražbu nemovitosti (bytové jednotky) s výtěžkem ve výši 360 tis. Kč. Poté byl insolvenčním soudem zjištěn úpadek a následně stěžovatel vydal usnesení, tzv. malý rozvrh, ve kterém si od vymožené částky odečetl náklady exekuce ve výši 75 356 Kč a zbývající částku 284 644 Kč určil k vydání insolvenčnímu správci úpadců. K odvolání insolvenčního správce krajský soud vydal správci celou vymoženou částku, tedy výtěžek dražby bez odpočtu nákladu exekuce. Dovolání podané stěžovatelem a oprávněným z exekuce bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Zákonodárce v návaznosti na přijetí insolvenčního zákona novelizoval exekuční řád, v němž zakotvením ustanovení § 46 odst. 7 (dříve § 46 odst. 6) stanovil určitý postup (nejen) pro případ souběhu insolvenčního a exekučního řízení. V tomto ustanovení je přímo uvedeno, že exekutor si smí z částky vymožené v rámci exekuce ponechat (odečíst) náklady exekuce a do insolvenčního řízení vydat toliko tzv. čistý výtěžek exekuce. Tímto způsobem zákonodárce zohlednil zvláštní postavení soudního exekutora a vyloučil jej podle závěru Ústavního soudu jednoznačně z řad ostatních věřitelů.

Obecné soudy však v projednávané věci vycházely z právního názoru a závěru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu, které bylo zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 32/2015. Nejvyšší soud v tomto usnesení dospěl k závěru, že v takovém případě dochází ke konkurenci dvou ustanovení, a to výše citovaného ustanovení exekučního řádu a § 5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona, podle kterého věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné či obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti. Nejvyšší soud proto uzavřel, že by odečtením nákladů exekuce soudním exekutorem a vydáním pouhého čistého výtěžku exekuce insolvenčnímu správci došlo k nepřípustnému znevýhodnění jednoho z věřitelů úpadce, neboť soudní exekutor je věřitel jako každý jiný, který má svou pohledávku přihlásit až následně do insolvenčního řízení, a proto ustanovení § 46 odst. 7 v jeho doslovném znění nelze aplikovat.

Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu postupovaly svévolně, neboť není přípustné, aby se rozhodly určitý zákon nepoužít, aniž by pomocí výkladových pravidel ústavně konformním způsobem racionálně zhodnotily, které ustanovení má aplikační přednost. Situace je o to závažnější, že Nejvyšší soud zařadit takové rozhodnutí do sbírky, která je v soudní praxi obecně používána jako pramen závazných právních názorů, přestože tomu tak formálně není.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle § 46 odst. 7 exekučního řádu tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení.

K výroku a odůvodnění nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Jan Musil.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 378/16 včetně disentu je dostupný zde