Euronovela zákona o rozhodčím řízení 2012 - díl druhý

Několik posledních let hýbala českou arbitrážní praxí otázka legality rozhodčích smluv tzv. arbitrážních center, které zakládaly k rozhodování sporu pravomoc rozhodce ad hoc zapsaného na seznamu vedeného právnickou osobou, která rozhodci pomáhala s administrací rozhodčího řízení (v praxi byly tyto instituce označovány ponejvíce jako arbitrážní centra), ale která nebyla stálým rozhodčím soudem podle § 13 RozŘ.

Legalita rozhodčích center

Zákon po novele (a to i ve sporech „nespotřebitelských“) dává stranám možnost alternativy spočívající v oprávnění neurčit v rozhodčí smlouvě rozhodce jmenovitě a stanovit si určitý mechanismus, podle kterého bude rozhodce následně určen. Zákon to vyjadřuje dikcí „stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny.“ (§ 7 odst. 1 RozŘ). Z uvedené dikce vyplývá, že rozhodce může být určen v podstatě jakkoliv, tedy např. i losem apod. V tuzemské arbitrážní praxi byl na základě tohoto legálního zmocnění rozhodce jmenován, resp. určován do funkce prostřednictvím pravidel, které vydávaly arbitrážní centra jako servisní organizace rozhodců ad hoc. Na tato pravidla bylo v rozhodčí smlouvě odkazováno a tato pravidla stanovila způsob určení rozhodce. Rozhodce byl na základě takto nastaveného mechanismu do funkce určen zpravidla předsedou servisní organizace nebo servisní organizací samotnou. Tyto organizace, jež měly a mají formu právnických osob soukromého práva (ponejvíce obchodních společností a občanských sdružení) jsou i dnes v arbitrážní praxi i literatuře označovány jako arbitrážní centra, jak bylo řečeno výše.