Euronovela zákona o rozhodčím řízení 2012 - díl třetí

Podle nově vloženého zrušovacího důvodu uvedeného pod písm. g) je důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu případ, kdy rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem.

Meritorní přezkum rozhodčího nálezu

Důvodem vedoucím ke zrušení rozhodčího nálezu soudem není postup, kdy rozhodce rozhodoval spor v rozporu s řádem (nerozhodno, zda tuzemského či zahraničního) stálého rozhodčího soudu, přičemž je za této situace nerozhodné, zda spor rozhodoval jménem stálého rozhodčího soudu nebo jako rozhodce ad hoc. Důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu podle uvedeného ustanovení není ani to, pokud bylo rozhodováno podle pravidel zakotvených v dohodě o postupu v řízení podle § 19 odst. 1 RozŘ, anebo podle pravidel rozhodčího řízení podle § 19 odst. 4 RozŘ a rozhodce v průběhu rozhodčího řízení tato pravidla porušil, pokud tím nedošlo k naplnění některého z jiných zrušovacích důvodů taxativně vyjmenovaných v ust. § 31 RozŘ.

Co se týče nově vloženého ustanovení zakládajícího možnost meritorního přezkumu rozhodčího nálezu, je toto nově vložené ustanovení velice diskutabilní, neboť vyjádřeno judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, „Měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení.“[1] Jak konstatuje důvodová zpráva k tomuto ustanovení zákona, oproti dosavadní koncepci se zavádí možnost věcného přezkumu nálezů vydaných ze spotřebitelského sporu. Toto je odůvodněno potřebou širší ochrany spotřebitele. V současné době požadavek na věcný přezkum rozhodčího nálezu soudem z právních předpisů Evropské unie nevyplývá, nicméně Směrnice ES 93/13 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách v příloze č. 1 uvádí, že nelze spotřebitele zbavit práva podat žalobu. Demonstrativně pak uvádí, že takovým zbavením je například „donucení spotřebitele předkládat spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů.“ Příloha má však pouze informativní charakter a není pro členské státy závazná. Trend vývoje unijního práva však zde vedl k zavedení věcného přezkumu rozhodčího nálezu ve spotřebitelských sporech, tedy k zavedení zásady, že uzavřením rozhodčí doložky nelze spotřebitele zbavit práva na soudní přezkum věci. Právo soudního přezkumu rozhodčího nálezu ve spotřebitelských sporech tedy zákonodárce v návaznosti na stávající koncepci zákona o rozhodčím řízení prostřednictvím komentovaného ustanovení umožnil.[2]

Z výše uvedeného vyplývá, že český zákonodárce zde časově i obsahově předbíhá ochranářskou politiku EU v oblasti spotřebitelského práva a zavádí do českého právního řádu ve spotřebitelských věcech meritorní přezkum rozhodčího nálezu soudem. Zda je to dobře, ukáže až budoucnost. Na jednu stranu je třeba z pohledu ochrany spotřebitele jakožto slabší kontraktační strany meritorní přezkum rozhodčího nálezu soudem vítat, na stranu druhou se ve spotřebitelských sporech, kterých je v praxi rozhodčího řízení většina, stává z rozhodčího tribunálu namísto konečné rozhodovací instance jakási „před-instance“ soudního řízení před soudem 1. stupně. To může vést, a v praxi také povede, k dalšímu prodlužování délky trvání sporů, což je snadno předvídatelný důsledek nové právní úpravy, který však zákonodárce pravděpodobně neměl za cíl. Touto vpravdě nestandardní úpravou, která kombinuje rozhodčí řízení a řízení soudní, se tak vytváří z rozhodčího řízení ve spotřebitelských sporech další rozhodovací instance a reálně hrozí další průtahy v řízení. Uvidíme tedy, jak se vyvine situace v rámci EU a zda nebude český zákonodárce toto kontroverzní ustanovení později novelou legislativně modifikovat. Je také otázkou, zda je meritorní přezkum rozhodčího nálezu soudem, jak jej zákon nově v ust. § 31 písm. g) RozŘ, v souladu s Listinou, neboť ta v ust. čl. 36 odst. 1 zakládá rozhodčí řízení k řízení soudnímu jako ústavní alternativu, nemluví však o možnosti hierarchizace v podobě „mocenské převahy“ soudní soustavy nad rozhodci, k níž po novele právně i fakticky dochází. Kontrolní pravomoc soudu vtělená ve vztahu k rozhodčímu řízení převážně do ust. § 31 RozŘ tak dostává v podobě nově vloženého ust. § 31 písm. g) podobu věcně a funkčně nadřízeného postupu orgánu moci soudní a činí z rozhodce nebo stálého rozhodčího soudu (sice nikoliv de iure, ale bezesporu de facto) orgán soudní soustavy, jemuž je funkčně nadřízen okresní soud.

Námitka nedostatku pravomoci rozhodce

Do ustanovení § 33 RozŘ ve znění: „Soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízem nejpozději, než začala jednat ve věci samé.“, byla doplněna normativní věta „To neplatí, jde-li o spory ze spotřebitelských smluv.“

Na základě ustanovení § 33 RozŘ je soud ex offo povinen zamítnout návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody stanovené v ust. § 31 písm. b) nebo c) RozŘ, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. To neplatí, jde-li o spory ze spotřebitelských smluv. Z uvedeného ustanovení plyne požadavek na omezení účelového namítání zejména neplatnosti rozhodčích smluv, neboť v tuzemské arbitrážní praxi počátku 21. století se stalo negativním trendem, že strana se nejprve aktivně či pasivně „pustila“ do řízení, a pokud byl jeho výsledek v její neprospěch, začala teprve aposteriori namítat, že rozhodčí smlouva byla od počátku neplatná, ač takový důvod v řízení před rozhodci nenamítla. Úprava obsažená v ustanovení § 33 RozŘ, pokud se týká doby stanovené ke vznesení námitky nepříslušnosti rozhodce (rozhodčího soudu), je v souladu s čl. V a VI EUml. Zákon z tohoto důvodu stanoví obecný zákaz uplatnit takový důvod až v žalobě na zrušení rozhodčího nálezu, pokud již nebyl uplatněn v řízení před rozhodci. Výjimku z tohoto obecného principu stanoví zákon nově novelou pro oblast spotřebitelských vztahů, kde se uplatní zesílená ochrana spotřebitele, a do ustanovení § 33 RozŘ se nově vkládá poslední věta, podle které se důvody zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) nebo c) RozŘ, jde-li o spory ze spotřebitelských smluv, uplatní v rozhodčím řízení i poté, co strana začala jednat ve věci samé.

Z hlediska časového je ustanovení § 33 RozŘ vázáno na uplatnění, resp. neuplatnění důvodů podle § 31 písm. b) nebo c) RozŘ k okamžiku, který zákon označuje jako „nejpozději, než začala jednat ve věci samé.“ Tímto okamžikem bude v praxi rozhodčích řízení zpravidla první vyjádření se strany do řízení, tj. podání žalobní odpovědi apod. Byla-li strana žalovaná vyzvána rozhodcem k podání žalobní odpovědi a je názoru, že pravomoc rozhodce není ve smyslu ust. § 15 odst. 1 RozŘ dána, nemusí žalobní odpověď do merita věci sepisovat, ale postačí také, vznese-li pouze námitku nedostatku pravomoci rozhodce tak, jak to předpokládá (na § 33 RozŘ navazující) ust. § 15 odst. 2 RozŘ, kde se stanoví, že námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení týkajícího se věci samé. Z uvedeného lze usuzovat, že za první úkon v řízení nebude možno považovat např. žádost osoby žalované nebo jejího právního zástupce o odročení ústního jednání, nebo o prodloužení lhůty k podání žalobní odpovědi apod. Takový výklad by byl příliš striktní, neboť tyto příkladmo uvedené návrhy nelze označit za jednání (úkony) týkající se věci samé. Bude vždy záležet na posouzení toho kterého případu, zda se jednalo či nejednalo o první úkon ve věci samé. Důkazní břemeno o tom, že a jak důvody podle § 31 písm. b) a c) RozŘ uplatnila, nese strana sporu, která se zrušení rozhodčího nálezu z těchto důvodů dovolává. Pokud strana tyto skutečnosti soudu neprokáže, je soud ex lege povinen žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítnout.

Na základě novely byla do ustanovení § 33 RozŘ doplněna věta poslední, která vylučuje aplikaci uvedeného ustanovení na oblast spotřebitelských sporů. Jedná se tak o jedno z mnoha ustanovení, které novela přinesla a jejichž cílem je zajistit vyšší ochranu spotřebitele v oblasti rozhodčího řízení. V dotčeném případě se tak spotřebiteli zjednává protekcionistická výhoda namítnout důvod neplatnosti rozhodčí smlouvy podle § 31 písm. b) anebo c) RozŘ i přesto, že v rozhodčím řízení takovou námitku nevznesl. Nakolik je taková úprava správná, není možné ještě soudit, jisté však je, že ke zvýšení obezřetnosti jednání průměrného spotřebitele a ke snížení jeho lehkomyslnosti určitě nepřispěje. Smyslem ustanovení § 33 RozŘ je totiž sankce za nedbalost a pasivitu v rozhodčím řízení, které v aplikační praxi naráží v drtivé většině případů na to, že dlužník se před věřitelem (podobně jako je tomu v řízení před soudem) „schovává“, mění adresy, nebo má adresu bydliště na obecním úřadě apod.[3] a rozhodčího řízení se sám ze své viny účastní jen pasivně, pokud vůbec. Za to, že nestřeží svá práva, jak by měl, poskytuje nyní zákonodárce spotřebiteli (a to navýsost paradoxně) výhodu učinit tak dodatečně a námitky, které nevznesl v rozhodčím řízení, vznést v řízení soudním. Českého zákonodárce částečně ospravedlňuje, že jde o zjevnou reakci na právní úpravu v některých jiných národních právních řádech a na unijní judikaturu[4].

Seznam rozhodců vedený Ministerstvem spravedlnosti

K výčtu základních změn, ke kterým dochází na základě novely provedené zákonem č. 19/2012 Sb. zbývá doplnit, že spor ze spotřebitelské smlouvy je oprávněn rozhodovat pouze rozhodce, který je zapsán na seznamu rozhodců vedený Ministerstvem spravedlnosti podle § 35a RozŘ (srov. též ust. § 4 odst. 4 RozŘ). Prostřednictvím ustanovení § 35a-35d se do zákona vkládá nová část zákona upravující seznam rozhodců, vedených Ministerstvem spravedlnosti. Podle důvodové zprávy k těmto ustanovením je jejich smyslem „nastavit veřejný seznam, který bude dobrovolnou databází rozhodců.“[5] Zápis rozhodce v tomto veřejnoprávním rejstříku je základní podmínkou pro to, aby rozhodce vůbec mohl projednat a rozhodnout spor v rozhodčím řízení, neboť pokud by v seznamu zapsán nebyl a byl by v rozhodčí smlouvě stranami pověřen k projednání a rozhodnutí sporu, spor by ze zákona rozhodovat nesměl. Tato podmínka se nicméně týká pouze oblasti řešení spotřebitelských sporů, což znamená, že spory, které nemají tento charakter, mohou rozhodovat i rozhodci, kteří v seznamu vedeném Ministerstvem spravedlnosti zapsáni nejsou.

Seznam rozhodců bude veřejný, každý bude oprávněn do něho nahlížet; zákon ke škodě věci výslovně nestanoví, že si z něj bude moci pořizovat opisy a výpisy, a řešení této otázky tak bude otázkou praxe. Seznam rozhodců bude publikován na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti. Údaje, které Ministerstvo spravedlnosti o rozhodcích povede, jsou vyjmenovány v ustanovení odstavce druhého a jejich výčet je taxativní. Za povšimnutí zde stojí údaj týkající se kontaktní adresy uvedené rozhodcem [§ 35a odst. 2 písm. b) RozŘ], kdy se předpokládá, že tato adresa nebude muset být totožná s místem jeho trvalého bydliště. To lze uvítat již jen s ohledem na bezpečnost rozhodce, jehož rozhodovací pravomoc je stanovena ze zákona na úroveň rozhodovací pravomoci soudce, přičemž o soudcích se z důvodu jejich bezpečnosti rovněž adresy jejich trvalého pobytu nezveřejňují. Postačí tak, aby u jména a příjmení rozhodce byla jako kontaktní adresa uvedena např. adresa stálého rozhodčího soudu, na jehož seznamu je zapsán, nebo adresa arbitrážního centra, podle jehož pravidel rozhodčího řízení je rozhodce určen do funkce a podle nichž v řízení postupuje (srov. § 19 odst. 4 RozŘ).

Závěr

Závěrem lze shrnout, že „euronovela“ zákona o rozhodčím řízení vnáší do českého práva rozhodčího řízení prvek vyšší právní jistoty spotřebitele, který se odráží dále i v dalších ustanoveních zákona o rozhodčím řízení, z nichž lze nemohla být všechna citována a komentována. Zásadní z nich byly zmíněny v textu výše a jsou jimi zavedení pevných obsahových náležitostí rozhodčí smlouvy uzavírané ve spotřebitelských sporech, zavedení informační povinnosti dodavatele ve vztahu ke spotřebiteli, zákaz rozhodování podle zásad spravedlnosti ve spotřebitelských sporech, meritorní přezkum rozhodčího nálezu soudem, zavedení seznam rozhodců vedeného Ministerstvem spravedlnosti a povinnost dosažení vysokoškolského vzdělání v oboru právo pro rozhodce rozhodující ve spotřebitelských sporech.

Lze doufat, že novela výrazně zmírní trend, který v posledních letech rozhodčí řízení jako celek zatěžoval a o kterém bylo diskutováno v odborné literatuře ve větší míře, než si toto téma zaslouží. Tímto trendem byla otázka legality rozhodčích smluv sjednávajících k rozhodnutí sporu pravomoc rozhodců zapsaných na seznamu arbitrážních center a to, zda arbitrážní centra mohou působit jako appointing authority, tedy jako osoba, která určuje rozhodce k projednání sporu. Tato otázka je po novele zodpovězena kladně a nevzniká v ní nadále žádných výkladových nejasností. Podobný závěr lze učinit i stran spotřebitelských rozhodčích doložek.

Zbývá vyjádřit přání, že se snad konečně bude možno na stránkách odborného tisku věnovat koncepčním otázkám rozhodčího řízení a právní komparatistice se zahraničními právními úpravami nebo s tuzemským soudním řízením a nikoliv donekonečna jen otázkám platnosti či neplatnosti těch či oněch rozhodčích smluv, jak tomu ke škodě nejen rozhodčího řízení, ale i (nebo spíše zejména) celé české justice a jejích klientů bylo doposud.

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M.

Autor je ředitelem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. a rozhodcem Rozhodčího soudu při IAL SE

Ústav práva a právní vědy®, o.p.s.

110 00 Praha 1, Štěpánská 633/49
tel.: 224 247 011, fax.: 224 281 226
email: podatelna@ustavprava.cz
www.ustavprava.cz