Iura novit arbiter? Aneb co všechno musí znát rozhodce…

Dle statistik i vlastních zkušeností z praxe si dovolím konstatovat, že v posledních letech exponenciálním způsobem vzrostlo využívání rozhodčího řízení jako alternativy ke klasickému řízení soudnímu, a to nejen ve věcech obchodních, jak tomu bylo zvykem, ale také ve věcech občanských či dokonce spotřebitelských.

Některé nekalé praktiky týkající se zejména spotřebitelských sporů prezentované médii zejména v průběhu posledních let narušily důvěru podnikatelské i spotřebitelské veřejnosti vůči rozhodčímu řízení, byť takový postoj je přirozeně v drtivé většině případů zcela neopodstatněný.

V obnovení důvěry v rozhodčí řízení jako celek zejména ze strany spotřebitelů by měla přispět mimo jiné také tzv. „Euronovela“[1] zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení (dále jen „ZORŘ“). Ve světle změn provedených touto novelou, zejména požadavky na zvýšenou kvalifikaci u určité skupiny rozhodců, mám za to, že je vhodné podrobněji se zamyslet nad otázkou, kterou jsem se zabýval již delší dobu, a to konkrétně nakolik a zda vůbec nalézá v rozhodčím řízení uplatnění starořímská zásada iura novit curia[2] (soud zná právo) a jaké jsou konkrétní projevy její případné aplikace v praxi.

Projevy zásady iura novit curia v praxi obecných soudů

Před jistým časem jsem publikoval v časopise Právo – časopis pro právní vědu a praxi článek zabývající se základními projevy a úlohou starořímské zásady iura novit curia v současném civilním soudním řízení.[3] Předmětem analýzy ve zmiňovaném článku bylo poskytnutí odpovědi na to, co vše by obecné soudy v rámci své činnosti měly znát a z toho vyplývající povinnosti soudů.

Po důkladném rozboru judikatury i odborné literatury a za přispění vlastních praktických zkušeností jsem dospěl k názoru, že v důsledku aplikace zásady iura novit curia vznikají soudům tyto dvě základní povinnosti:

1. povinnost soudu provádět právní kvalifikaci na základě skutečností stranami vylíčených v řízení a na základě provedených důkazů (tedy v zásadě nalezení správné hypotézy právní normy, pod níž je možné přednesené skutečnosti podřadit i bez toho, aby účastníci řízení takovou normu označili); a

2. povinnost soudu znát právní předpisy (obsah práva) a tedy nepožadovat dokazování práva jako skutečnosti, a to jak ve vztahu k právu České republiky tak ve vztahu k právu zahraničnímu, které je potřeba užít, bylo-li toto stanoveno příslušnou kolizní normou.

V tomto článku není mým cílem polemizovat s uvedenými závěry, které přirozeně nejsou zcela neochvějné, byť oponenturou jim je zejména literatura staršího data. [4] Pro účely tohoto příspěvku nicméně budu z uvedených premis bez dalšího vycházet.

S ohledem výše uvedené se jeví jako zajímavá otázka, nakolik je možné aplikovat přijaté závěry na rozhodčí soudy a rozhodce ad hoc, tedy nakolik a zda vůbec platí v českém právním prostředí platí, že rozhodce zná právo.[5]