Je overrulling v oblasti rozhodčího řízení ústavní?

Nejvyšší soud České republiky v květnu 2011 rázně zakončil diskusi o platnosti rozhodčích doložek tzv. arbitrážních center sjednaných ve prospěch rozhodců ad hoc, zapsaných na jejich seznamech.

Následující příspěvek se zabývá otázkou, zda se tak stalo v souladu s ústavními kautelami a zda jsou tedy rozhodčí doložky arbitrážních center neplatné i tehdy, byly-li stranami rozhodčí smlouvy uzavřeny za takové judikaturní situace, která je shledávala plně de lege artis.

Sjednocující stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky, dostupné na jeho webové prezentaci, konstatuje, že „Vzhledem k tomu, že v rámci odborné veřejnosti, ovšem s dopady pro četná smluvní ujednání, vznikaly pochybnosti o právním názoru Nejvyššího soudu v rámci rozhodčích řízení (v otázce platnosti rozhodčích doložek), přijal velký senát Nejvyššího soudu sjednocující právní názor, který je totožný s názorem Vrchního soudu v Praze, jenž byl již dříve publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle velkého senátu Nejvyššího soudu platí, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc (pro tento konkrétní případ), respektive konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti jen odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona a to podle § 39 obč. zákona. Nebo-li pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem,zřízeným na základě zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logický odvoditelný úmysl obcházet zákon a o nastavení podmínek vzbuzujících pochybnosti o nestranném a předvídatelném rozhodování. Nelze mít ani za to, že by se účastníci byli dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě přímo uveden, tedy jasným a zákonu odpovídajícím¨způsobem nebyl stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen.“

Z uvedeného názoru Nejvyššího soudu plyne závěr, že právnické osoby, které nejsou stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 RozŘ (v praxi i teorii označovaná jako „arbitrážní centra“), mohou působit jen jako „jmenovací, určovací autorita“ ve smyslu § 7 odst. 1 RozŘ („appointing autority“). Možnost jmenovat rozhodce třetí osobou jako způsob určení rozhodce podle § 7 odst. 1 RozŘ je totiž v české, ale i prakticky všech zahraničních právních úpravách dána všem subjektům, na které strany v rozhodčí smlouvě (doložce) odkáží, a není vyhrazena jen stálým rozhodčím soudům. Teprve pokud s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a obsahu jimi vydávaných pravidel vykonávají i takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o obcházení zákona a taková rozhodčí smlouva je neplatné podle § 39 ObčZ.