Ještě jednou k postavení stálých rozhodčích soudů v České republice

Rozhodčí řízení v České republice nabývá zejména v posledních letech na stále větším významu, a to vzdor někdy přetrvávajícím představám živících dnes již překonaný mýtus o tom, že v rozhodčím řízení se řeší jen (nebo zejména) spory vyplývající ze vztahů s tzv. mezinárodním prvkem a to výlučně právní vztahy obchodněprávní povahy, zejména pak vztahy týkající se investic mezi soukromými zahraničními investory a státem. V zahraniční aplikační právní praxi se již léta nepochybuje o značných přednostech arbitráží, resp. rozhodčího řízení, které je obecně považováno za méně formální, rychlejší a méně finančně nákladné, než občanské řízení soudní.

V rozhodčím řízení mají strany sporu bezprostřední vliv na výběr (volbu, jmenování) rozhodců, a to jak za předpokladu, že je v rozhodčí smlouvě sjednáno, že daný spor vzniklý a existující mezi stranami bude projednáván a rozhodnut jediným rozhodcem, tak i tehdy, mají-li tento spor projednávat a rozhodovat tři nebo více rozhodců (rozhodčí senát). V případě, že rozhodčí smlouvou či doložkou je k rozhodování sporu povoláno více rozhodců (jejich počet je z povahy věci vždy lichý, neboť rozhodují sborově), jmenuje každá ze smluvních stran jednoho rozhodce a oba dva takto smluvními stranami do funkce jmenovaní rozhodci následně jmenují vzájemným konsensem do funkce osobu třetího, zpravidla předsedajícího rozhodce. Protože je osoba třetího rozhodce pro rozhodnutí sporu velice důležitá, stanoví zákon pro případ možné neshody rozhodců jmenovaných do funkce smluvními stranami stran osoby předsedajícího rozhodce oprávnění kterékoliv ze stran sporu domáhat se jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce soudem. Uvedené oprávnění normativně zakládá ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „z.r.ř.“ nebo „zákon o rozhodčím řízení” dle kontextu) explicitně tak, že „Jestliže strana, která má jmenovat rozhodce, tak neučiní do 30 dnů od doručení výzvy druhé strany, nebo nemohou-li se jmenovaní rozhodci ve stejné lhůtě shodnout na osobě předsedajícího rozhodce, jmenuje rozhodce nebo předsedajícího rozhodce soud, pokud se strany nedohodly jinak. Návrh může soudu podat kterákoli strana nebo každý z již jmenovaných rozhodců”. Třicetidenní lhůta podle uvedeného ustanovení není lhůtou prekluzivní, ale je ji třeba s přihlédnutím k jejímu charakteru a systematické kompozici vykládat výhradně jako lhůtu pořádkovou, jejímž účelem je poskytnout v praxi dostatečný časový prostor žalované straně k výběru a jmenování svého rozhodce v rámci své svobody (autonomie) vůle.

Jak ukazují zkušenosti z praxe, širší aplikaci zákona o rozhodčím řízení brání i jistá nedůvěra podnikatelské veřejnosti, pramenící nejen z neznalosti zákona, ale i malé povědomí o jeho využití v zahraničí. Z hlediska mezinárodních souvislostí je institut rozhodčího řízení znám, právně zakotven a široce využíván ve všech vyspělých a ekonomicky silných zemích. Mezinárodní výkon rozhodčích nálezů je zajištěn systémem dvoustranných a mnohostranných smluv, na nichž Česká republika významně participuje¹. Prakticky ve všech dvoustranných tzv. smlouvách o právní pomoci je zakotven vzájemný závazek obou smluvních stran za stanovených podmínek uznávat a vykonávat rozhodčí nálezy vydané rozhodci smluvních stran².

I my jsme v souvislosti s rozhodčím řízením přesvědčeni, že právě širší využití zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, přispěje k vyšší stabilizaci podnikatelských vztahů zejména tím, že díky své rychlosti a nižší finanční náročnosti umožní zajištění ochrany práv podnikatelských subjektů výhodněji, než je tomu dosud. Je však třeba, aby se rozhodčí řízení dostalo do většího povědomí veřejnosti, což se nestane vzájemnou kritikou jednotlivých stálých i nestálých rozhodčích institucí, u nichž jsou asociováni jednotliví rozhodci, ale jen a pouze „poctivou prací” jak v aplikační rozhodčí praxi, tak na teoretické bázi při zkoumání jednotlivých sporných teoretických východisek a fenoménů. Tento článek si neklade za cíl tuto diskusi nastartovat, natolik se vnitřně „ne-sebeoceňuje”, chce však být důstojnou reakcí na „teoreticko-právní při”, která se v poslední době na poli české arbitralistiky odehrává a která je – mimo její mediální roviny, která zas tak zajímavá není – zajímavou a poučnou právněvědní disputací.

Cílem tohoto příspěvku je tedy poskytnout jiný pohled na jeden z mýtů současné arbitrážní doktriny, a to optikou platné právní úpravy, a provést stručnou právní analýzu právního statutu (postavení) institucionalizovaných rozhodčích institucí, v českém právním řádu označovaných termínem „stálé rozhodčí soudy“.