Ještě navrácení k souběhu výkonu funkce statutárního orgánu a pracovního poměru

Ráda bych se v tomto článku krátce vrátila k judikátu Nejvyššího správního soudu z prosince roku 2010, kde soud vyslovil závěr, že i v oblasti správně právních vztahů se projevují následky zaměstnávání vlastních statutárních orgánů.

Ostatně nemělo by být důvodu, pro který by se následky takového zaměstnávání (ať už je v souladu či v rozporu s právní úpravou) omezovaly pouze na soukromoprávní vztahy.

Konkrétně rozhodnutím č.j. 3Ads 119/2010-58 ze dne 9.12.2010 se Nejvyšší správní soud vyjádřil k situaci, kdy statutární orgán společnosti je zároveň jejím zaměstnancem a přitom se jak druh práce podle uzavřené pracovní smlouvy tak i obsahová náplň výkonu funkce statutárního orgánu podle zákona či zakladatelského dokumentu shodují. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že taková pracovní smlouva je absolutně neplatná a proto nemůže v její souvislosti zaměstnanci vznikat účast na nemocenském pojištění. Se závěrem, že překrývání druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě s povinnostmi statutárního orgánu, je-li zaměstnanec zároveň tímto statutárním orgánem, způsobuje absolutní neplatnost pracovní smlouvy, se setkáváme v judikatuře Nejvyššího soudu. Bohužel v reálném prostředí obchodních společností se stále ještě setkávám s pracovní smlouvou jednatele na pozici „ředitel“ apod., a aniž by oněm jednatelům byla známa rizika.

Závazek k výkonu funkce statutárního orgánu (případě člena, jde-li o kolegiální orgán) je závazkem osobní povahy, a to ať už má jít o jednání jménem společnosti navenek či jednání dovnitř společnosti. Specifické úpravě odpovídá i úprava odpovědnosti statutárního orgánu za škodu, která, jak praví obchodní zákoník, nemůže být smluvně omezena či dokonce vyloučena. Naproti tomu ustanovení zákoníku práce pohlíží na odpovědnost zaměstnance odlišně, s omezeními. Není možné statutárnímu orgánu přiznat ochranu jako zaměstnanci.