K zajištění závazku převodem práva

Zajištění závazku převodem práva je zajišťovací institut, který je v Občanském zákoníku upraven velmi úsporně. Z tohoto důvodu se s cílem dostát zásadě právní jistoty snaží obecné soudy České republiky dovodit judikaturně konkrétní podmínky, za jakých je možno tento zajišťovací institut uzavřít.

Jedním ze stěžejních judikátů je přitom rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky vydané pod sp.zn. 31 Odo 495/2006 dne 15.10.2008.

Toto rozhodnutí, které již bylo podrobeno jisté reflexi ze strany odborné veřejnosti[1], mimo jiné stanoví přípustnost sjednání zajištění závazku převodem práva formou bezplatného převodu s podmínkou rozvazovací spočívající ve splnění zajištěného závazku (a naopak vylučuje sjednat tento zajišťovací institut formou fiduciárního převodu práva), přičemž dále uvádí, že „takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním pohledávky), se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů“.

Nejvyšší soud se tak pustil na tenký led normotvroby[2] a ačkoli vytyčil tolik potřebné mantinely institutu zajištění závazku převodem práva velmi citlivě, shora citovanou větou již překročil hranici mezi nalézáním práva a jeho vytvářením[3].