Krátká úvaha možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve správním řízení

Procesní praxe správních orgánů přišla s novinkou ve svých postupech. Podle ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) platí, že nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.

Uvedené zákonné ustanovení reflektuje v zákonné právní normě ústavní zásadu zakotvenou v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod[1], podle něhož platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Jak si všímá J. Vedral „toto ustanovení neznamená jen pasivní roli správního orgánu spočívající v tom, že nebude účastníkům řízení v uplatňování tohoto práva bránit.“[2]

Zmiňovaný správní orgán zahájil ve věcech cizineckého práva praxi, že s výzvou k odstranění vad žádosti o povolení dlouhodobého či trvalého pobytu spojuje současně i výzvu, resp. vyrozumění o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Z kombinace výzvy k odstranění vad žádosti, která ve většině případů obsahuje výzvu k doložení dalších dosud chybějících dokumentů, je zřejmé, že správní orgán dosud nezkompletoval materiály nezbytné k rozhodnutí. K tomu jen doplňme, že ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu platí, že nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

Máme za to, že je zcela akceptovatelným postupem, pokud správní orgán s výzvou k odstranění vad žádosti spojí i poučení o tom, že marným uplynutím lhůty bude žádost zamítnuta. Taková praxe by měla oporu nejen v zákoně, ale i v judikatuře Nejvyššího správního soudu.[3] V takovém případě lze totiž přisvědčit názoru správních soudů, podle nichž by bylo ryze formálním úkonem vyzývat stěžovatelku, aby se seznámila s podklady rozhodnutí, resp. se k nim vyjádřila, když jediným důvodem pro zamítnutí žádosti stěžovatelky byla skutečnost, že nepředložila zákonem stanovené náležitosti, ač k tomu byla řádně vyzvána a poučena[4].