Odpovědnost za vady dodaných počítačových programů - software

Přestože chyby software mohou uživatelům i celé ekonomice způsobovat značné škody, není tato problematika českou právní teorií ani praxí doposud příliš reflektována. Často jsou pak kladeny otázky, jak je to s odpovědností distributora software za tyto vady a za škodu vzniklou v důsledku těchto vad.

Předem je vhodné uvést, že v právní teorii jsou rozlišovány vady faktické a vady právní. Příkladem vad faktických je nefunkčnost zakoupeného zboží, příkladem vady právní je skutečnost, že jsem se nestal vlastníkem zakoupené věci, přestože věc funguje bezvadně. Ve svém důsledku je však vada faktická vždy i vadou právní, neboť například skutečnost, že má věc vady, znamená porušení závazku prodávajícího dodat věc bez vad. Vznik odpovědnosti za vady pak může mít ve svém důsledku za následek také vznik odpovědnosti za škodu (nefunkční technické zařízení znemožní provoz podniku, a podnikateli tak vznikne škoda apod.).

V tomto příspěvku nebudou blíže rozváděny aspekty související s právními vadami software (např. případ, kdy poskytovatel není oprávněn poskytnout licenci k software apod.), ale zaměříme se na otázky související s faktickými vadami počítačových programů. V oblasti právních vztahů k software je právní situace komplikovanější než u prodeje hmotných věcí. Na rozdíl od odpovědnosti za vady věci totiž nenalezneme v českém právním řádu žádnou zvláštní právní úpravu vztahující se k odpovědnosti poskytovatele licence za faktické vady sekundárního předmětu licenční smlouvy – např. za vady počítačového programu, mapy, zvukového záznamu. Přednostně je tedy vždy vhodné se zabývat smluvní úpravou této problematiky mezi poskytovatelem a nabyvatelem licence.

Praktickým problémem v oblasti počítačových programů je však okolnost, že smluvní ujednání (zejména standardizované licenční podmínky) často vůbec neobsahují specifikaci počítačového programu (včetně jeho funkcionality), který je v konkrétním případě licencován. S ohledem na způsob používání standardizovaných licenčních podmínek v praxi je toto „logické“, nicméně smluvní ujednání mezi poskytovatelem a nabyvatelem tak ve většině případů vůbec výslovně nevymezuje vlastnosti (funkcionalitu) programu (jako sekundárního předmětu právního vztahu). Otázku platnosti takových ujednání ponecháváme stranou. Pouze je možné konstatovat, že prokazování toho, jaké užitné vlastnosti měl software v těchto případech mít, pak může být velice obtížné.