K ochraně spotřebitele při uzavření smlouvy přes internet se subjektem z jiného členského státu EU

Evropský soudní dvůr se v rozsudku ze dne 7.12.2010 vyjádřil v otázce posouzení náležitostí, jež má obsahovat stránka internetového prodejce, který svou činnost zaměřuje i do jiných členských států, než ve kterém sídlí nebo ve kterém má pobočku. Soud rozhodoval o dvou spojených věcech.

Ve věci C-585/08 šlo o spor pana Petra Pammera, trvale žijícího v Rakousku, a společnosti Reederei Karl Schlüter, trvale sídlem v Německu. Pan Pammer si u jmenované společnosti objednal cestu z Terstu na Dálný Východ. Objednávku učinil přes internet na stránkách společnosti Reederei Karl Schlüter, která se specializuje na plavby nákladními loděmi. Když dorazil do Terstu a uviděl plavidlo, na kterém se měl plavit, odmítl se nalodit a požadoval vrácení celé částky, kterou za cestu zaplatil. Toto plavidlo podle něj nesplňovalo popis, který mu společnost zaslala. Reederei Karl Schlüter panu Pammerovi zaslala zpět pouze část peněz. Pan Pammer proto podal žalobu u Rakouských soudů. Plavební společnost na to reagovala v tom smyslu, že Rakouským soudům nepřísluší v této věci rozhodovat, protože tato společnost nevyvíjí na Rakouském území žádné obchodní aktivity.

Ve věci C-144/09 žalovala společnost Hotel Alpenhof, trvale sídlem v Rakousku, pana Petra Hellera, trvale bydlištěm v Německu, o zaplacení dlužné částky za služby. Pan Heller si přes internet pomocí e-mailu, který měla společnost na svých internetových stránkách uveden pro tyto účely, rezervoval několik pokojů na týdenní dovolenou. Pan Heller nebyl se službami hotelu spokojen a odjel bez zaplacení účtů. Společnost Hotel Alpenhof tedy žalovala pana Hellera a žalobu podala u Rakouských soudů. Pan Heller oponoval tím, že jako německý občan musí být souzen u německých soudů.

Rakouský nejvyšší soud (Oberster Gerichtshof) se proto obrátil na Evropský soudní dvůr s otázkou, jestli fakt, že jsou stránky společnosti, která nabízí své služby v jednom členském státě, dostupné i v jiných členských státech, znamená, že své služby zaměřují i na ostatní členské státy. Tedy jestli se tato skutečnost dá považovat za naplnění článku 15 odst.1 písm. c) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Toto nařízeni ve svém Oddílu čtvrtém, jehož je článek 15 součástí, stanoví pravidla pro podání žalob ve věcech spotřebitelských smluv a to tak, že spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo u soudů členského státu, kde má bydliště smluvní partner. Smluvní partner ovšem musí spotřebitele žalovat u soudu členského státu, na jehož území má bydliště spotřebitel.

Rozhodnutí ESD:

Evropský soudní dvůr rozhodl tak, že je třeba ověřit, zda před případným uzavřením smlouvy z obsahu internetových stránek a z celkové činnosti podnikatele vyplývalo, že zamýšlí uzavřít smlouvu i se spotřebitelem, který má bydliště v jiném členském státu, než má podnikatel sídlo. Dále ESD judikoval demonstrativním výčtem obsah internetových stránek, ze kterého lze usuzovat, že podnikatel svou činnost zaměřoval i na zahraniční spotřebitele. Jsou to mezinárodní povaha činnosti, použití jiného jazyka, měny, jména domény prvního řádu, než které jsou ve státě, v němž má podnikatel sídlo, obvyklé, uvedení telefonického kontaktu s mezinárodním předčíslím a další. Pouhá dostupnost internetové stránky podnikatele nebo jeho zprostředkovatelské společnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nepostačuje k tomu, aby smlouva mezi nimi uzavřená podléhala ustanovení čl.15 odst.1 písm.c)Nařízení Rady (ES) č. 44/2001.

Relevantní části rozhodnutí: