Osud pohledávky zajištěné soudcovským zástavním právem v konkursu

V právní praxi insolvenčního řízení vyvstala otázka interpretace ustanovení § 248 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“ nebo insolvenční zákon“), konkrétně pak s přihlédnutím k tomu, zda lze věřitele, který přihlásil do konkursu svoji pohledávku

jako pohledávku zajištěnou soudcovským zástavním právem, považovat za věřitele zajištěného za situace, kdy usnesení soudu o zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitosti dlužníka bylo vydáno až po zahájení insolvenčního řízení.

V posuzovaném případě byl skutkový stav následující.

Dlužník nebyl v insolvenčním řízení. Věřitel měl vůči dlužníkovi exekučního titul. Následně podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, a to v době před tím, že bylo vůči dlužníkovi (k návrhu jiných věřitelů) zahájeno insolvenční řízení.

Dle ust. § 338d odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen „občanský soudní řád“ nebo „o.s.ř.“ dle kontextu), je pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti rozhodující den, v němž k soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva. Znamená to, že právní moc usnesení soudu o zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitosti je právní skutečností, která není ze zákona (ex lege) spojena s okamžikem vzniku soudcovského zástavního práva a k datu nabytí právní moci takového usnesení tedy navrhovatel soudcovské zástavní právo na nemovitosti nenabývá resp. – řečeno trochu nesystémovou terminologií § 248 odst. 2 insolvenčního zákona – „nezískává“; zákonná konstrukce okamžiku nabytí (získání) soudcovského zástavního práva na nemovitostech naopak směřuje k tomu, že okamžikem „nabytí“, či „získání“ zajištění (zde: zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech) je podle právní fikce nabytí, resp. získání zajištění (tedy soudcovského zástavního práva na nemovitostech) tzv. ex tunc, neboli od tehdy, neboli k okamžiku podání návrhu na jeho zřízení. Tato zákonná konstrukce je celému institutu soudcovského zástavního práva na nemovitostech vlastní, a je na ní postavena celá „logika“ tohoto zajišťovacího instrumentu[1].

Z uvedeného tak vyplývá, že věřitel „získal“ ve smyslu ust. § 248 odst. 2 IZ své právo na zajištění před tím, než nastaly (ve smyslu téhož ustanovení) účinky spojené se zahájením insolvečního řízení. V důsledku této skutečnosti tak podle názoru autorů tohoto příspěvku nelze na zajištěného věřitele v případě, kdy návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech předchází datu zahájení insolvečního řízení, jak jej má na mysli ust. § 248 odst. 2 IZ, vůbec vztáhnout.