Otázka doručování v rozhodčím řízení a možnost ustanovení opatrovníka

Předpokladem zahájení a následně vedení řízení před rozhodcem je platně uzavřená rozhodčí doložka. Okolnosti a náležitosti, které mají vztah k uzavřením rozhodčí doložky přesahují rámec tohoto komentáře, nicméně komentář se týká rozhodčí doložky, která nebyla sjednána ve prospěch stálého rozhodčího soudu, neboť způsob ustanovení opatrovníka, vč. doručování písemností, v rozhodčím řízení, které je vedeno před stálým rozhodčím soudem, je v souladu s ust. § 13 zák. č. 216/1994 Sb. v pl. znění (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) obvykle upraven ve statutu nebo řádu tohoto rozhodčího soudu. Ke konkrétnímu příkladu týkajícího se Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky se vyjadřuji na závěr.

Pokud tedy strany uzavřely rozhodčí doložku, v rámci které se dohodly, že spor bude řešit nikoliv stálý rozhodčí soud, avšak konkrétní osoba – rozhodce, bylo třeba se současně dohodnout – ve smyslu § 19 zákona o rozhodčím řízení – na tom, jakým způsobem bude rozhodce řízení vést. V praxi se nejčastěji vyskytuje situace, kdy se strany na konkrétním postupu rozhodce v rámci rozhodčí doložky neshodnou a neučiní tak ani později, po zahájení řízení. V takovém případě nezřídka rozhodčí doložka obsahuje ujednání dle kterého rozhodce je oprávněn postupovat způsobem, který považuje za vhodný. Současně platí ust. § 30 zákona o rozhodčím řízení dle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Pro komplexní vymezení relevantní úpravy je třeba rovněž zmínit § 20 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Cit. ustanovení upravuje postup ve specifických případech: Procesní úkony, které nemohou rozhodci sami provést, provede na jejich dožádání soud.

Uvedená úprava se pak promítá do otázky jak postupovat v případě, kdy se doručování nedaří, neboť druhá strana sporu, typicky žalovaný, před zahájením rozhodčího řízení se odstěhuje z původní adresy a současně tuto informaci nikde neoznámí. V takovém případě je průběh rozhodčího řízení ztížen, neboť v zásadě veškerá standardní komunikace s druhou stranou řízení je zmařena. Situace rozhodce je odlišná od postavení soudu, neboť rozhodce je soukromoprávní subjekt, který nedisponuje aparátem a informacemi ke kterým má přístup soud.

Jedna z možných odpovědí na otázku jak popsanou situaci řešit je uvedena v již cit. ust. § 20 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Rozhodce tedy může postupovat tak, že se obrátí na soud, který doručení písemnosti pro rozhodce provede. Jak však upozorňuje prof. Bělohlávek, i soud však musí dbát zásady neveřejnosti ve smyslu § 19 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, a ani zde tak nepřichází v úvahu vydání veřejné vyhlášky nebo zveřejnění na úřední desce soudu ve smyslu ustanovení § 50f občanského soudního řádu ( pozn.: nyní § 50l).[1] Soud pak v takovém případě postupuje zcela v souladu s občanským soudním řádem, včetně tam uvedených fikcí doručení, doručování do datových schránek, apod.