Jak je to vlastně s otázkou sjednocování judikatury v otázce rozhodčího řízení?

Když Vrchní soud v Praze vydal dne 28.5.2009 usnesení sp. zn. 12 Cmo 496/2008, které za své přijal i Nejvyšší soud České republiky, jenž toto doporučil k publikace ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, zdálo se, že arbitrážním centrům, tj. servisním organizacím rozhodců ad hoc, jak se v současně arbitrabilistice vžilo, odzvonilo.

Po jeden a půl leté zkušenosti je třeba říci, že si citované usnesení našlo řadu příznivců, zvláště v případech, kdy se žaluje podle ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále je „z.r.ř.“), ale i odpůrce v odborné veřejnosti en bloc, dokonce i v její soudcovské části.

Vrchní soud onehdy dovodil, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona a významně se tak odchýlil od dosud Nejvyšším soudem České republiky konsistentně zastávaného stanoviska shrnutého do usnesení ze dne 31.7.2008 sp.zn. 32 Cdo 2282/2008, kde Nejvyšší soud uzavřel, že „I jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené ve smyslu ustanovení § 13 z.r.ř. mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí. Pravidla těchto soukromoprávních subjektů pro určení rozhodců se považují za dohodu obsaženou v rozhodčí smlouvě ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 z.r.ř.“.

V lednu 2010 pak občanskoprávní a obchodněprávní kolegium Nejvyššího soudu České republiky rozhodlo o zařazení citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze do tzv. zelené sbírky, když uvedenému judikátu dalo při konfrontaci s vlastním usnesením ze dne 31.7.2008 sp.zn. 32 Cdo 2282/2008 „publikační“ přednost.

Polemiku s právním názorem Vrchního soudu již úspěšně svedl uznávaný soudce Nejvyššího soudu České republiky Pavel Vrcha[1] či advokát a rozhodce Rozhodčího soudu při IAL SE Luděk Lisse[2] či advokát Michal Žíla[3].

Mohlo by se tedy zdát, že Vrchní soud v Praze jasně „dotvořil“ zákon o rozhodčím řízení, že již další následující spory o platnost, či neplatnost rozhodčí smlouvy, resp. o zrušení rozhodčího nálezu vydaného na základě rozhodčí smlouvy mající náležitosti rozhodčí smlouvy zapovězené Vrchním soudem v Praze, budou mít jednotný scénář, jehož námět napsal Vrchní soud v Praze.

Nejvyšší soud v Brně, resp. i krajské soudy (dokonce i podřízené Vrchnímu soudu v Praze) v řadě dále uvedených případů vyjádřily stanovisko, které se s názorem Vrchního soudu v Praze neztotožňuje. Ačkoli Nejvyšší soud České republiky dal v případě publikace v „zelené sbírce“ přednost rozhodnutí soudu nižší instance (rozuměj shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze), z čehož řada odborníků, a to zcela legitimně, dovodila, že se s ním ztotožňuje, v usnesení Nejvyššího soudu České republiky, sp.zn. 23 Cdo 5129/2007 ze dne 29.9.2009 dal Nejvyšší soud jasný signál, že publikované rozhodnutí není absolutní, resp. není s největší pravděpodobností názorem celého Nejvyššího soudu České republiky. V usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 23 Cdo 5129/2007 se totiž Nejvyšší soud opět zabýval otázkou, zda rozhodčí doložka, v níž se účastníci dohodli, že rozhodce, jenž bude rozhodovat jejich případné spory vyplývající z leasingové smlouvy, bude vybrán ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR, je platným ujednáním o způsobu určení počtu a osob rozhodců podle § 7 zákona o rozhodčím řízení. Nejvyšší soud odkazujíc na své rozhodnutí ze dne 31.7.2008 sp.zn. 32 Cdo 2282/2008 shledal takovou rozhodčí doložku platným ujednáním a ve vztahu k usnesení ze dne 31.7.2008 sp.zn. 32 Cdo 2282/2008 konstatoval, že „nemá důvod se v dané věci od tohoto závěru odchýlit“.

Krajský soud v Ústí nad Labem se pak otázkou platného ujednání o rozhodčí smlouvě zabýval v řízení sp.zn. 36 Co 94/2010. Poukázal na skutečnost, že judikatura Nejvyššího soudu v otázce platnosti rozhodčí doložky je nejednotná, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem se přiklonil k závěrům Nejvyššího soudu České republiky plynoucím z rozhodnutí ze dne 31.7.2008 sp.zn. 32 Cdo 2282/2008. Ve vztahu k usnesení Vrchní soudu v Praze, jímž argumentoval jeden z účastníků řízení, uvedl, že jej „považuje za přehnaně formalistický, nevidí důvod, proč rozhodčí řízení zbytečně formalizovat přehnanými nároky na obsah rozhodčí doložky, co se týče určení osoby rozhodce, když z ujednání jasně vyplývá určení této osoby, které naplňuje požadavek ustanovení § 7, aby byl stanoven způsob určení rozhodce, nikoli požadavek přímého určení konkrétního rozhodce v rozhodčí doložce.“

I Městský soud v Praze se v řízení sp. zn. 39 Co 88/2010 vypořádával s argumentací účastníků řízení usnesením Vrchního soudu v Praze. Uzavřel, že není pochyb o tom, že subjekt, jenž vede seznam rozhodců, není stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 z.r.ř., „avšak s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR je přípustné, aby i jiné soukromé subjekty (právnické osoby), než stálé rozhodčí soudy, vedly seznam rozhodců a vydávaly pro účastníky řízení rozhodčí pravidla, jimiž se rozhodci řídí.“

Krajský soud v Hradci Králové dal v řízení sp. zn. 44 Cm 139/2009 (v prvním stupni) rovněž přednost judikatuře Nejvyššího soudu České republiky, když poukázal na jeho postavení v systému českého obecného soudnictví a jeho základní poslání – sjednocování judikatury. Svou argumentaci krajský soud podpořil argumentací rozhodnutím Ústavního soudu České republiky v řízení sp.zn. II ÚS 2682/08 ze dne 6.11.2008, kde Ústavní soud „dal zelenou“ rozhodčí doložce s odkazem na projev vůle účastníků smlouvy do této vtělený.

Nebylo cílem tohoto stručného příspěvku vést polemiku s citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze, toho se již zhostili shora uvedení; cílem bylo toliko poukázat na zvýšenou nutnost legislativní úpravy rozhodčího řízení v českém právním prostředí. Lze totiž jistě argumentovat dalšími rozhodnutí obecných soudů, které pojaly usnesení Vrchního soudu za své a v souladu s jeho smyslem a účelem rozhodly. To je však toliko důkazem roztříštěnosti judikatury a potřeby její unifikace, nejlépe legislativně (judikatorně je to zjevně nedostačující).

Rozhodčí řízení jako efektivní nástroj řešení sporů odbřemeňující přetíženým soudcům obecné soudní soustavy zažívá ve světě vzestup a český zákonodárce se k značně liberální stávající právní úpravě nemůže postavit obratem o 360 stupňů a ze dne na den celé rozhodčí řízení zakázat, jak by pravděpodobně navrhovali skalní odpůrci rozhodčího řízení. Je třeba identifikovat úskalí stávající právní úpravy, např. otázku předpokladů výkonu funkce rozhodce, nestrannost a nezávislost rozhodce, rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách či ingerence obecných soudů do rozhodčího řízení (především v otázce možnosti zrušení rozhodčího nálezu), a tato úskalí precizní právní úpravou odstranit, resp. zpřesnit. Bude to jistě přínosnější pro všechny strany – rozhodci budou mít stanoveny jasně mantinely své činnosti, účastníci rozhodčí smlouvy pak jasně stanovená pravidla, kdy mohou rozhodčí smlouvu sjednat, obecné soudy pak jasný „manuál“ při výkonu kontrolní činnosti nad rozhodci.

Věřme, že vládní novela zákona o rozhodčím řízení přinese v právní úpravě arbitrážního řízení posun tímto směrem.

JUDr. Ing. Bc. Martin Kohout

Ústav práva a právní vědy®, o.p.s.
110 00 Praha 1, Štěpánská 633/49
tel.: 224 247 011, fax.: 224 281 226
email: podatelna@ustavprava.cz

______________________________________

[1] Srov. Vrcha, P.: K problematice určení (jmenování) rozhodce a stanovení procesních pravidel rozhodčího řízení, Právní rádce č. 3/2010, str. 14-20, viz http://pravniradce.ihned.cz/c4-10077440-41717740-F00000_d-k-problematice-urceni-jmenovani-rozhodce-a-stanoveni-procesnich-pravidel-rozhodciho-rizeni

[2] Srov. např. Lisse. L.: Postavení stálých rozhodčích soudů, Právní rádce 10/2006, Lisse, L.: Jmenování a volba rozhodce nebo stálých rozhodčích soudů, Obchodní 12/2005, str. 2, a naposledy např. v příspěvku publikovaném na prvním elektronickém portále e-Law, Lisse, L.: K požadavkům na výkon funkce rozhodce a liberalizace rozhodčího soudnictví, Právní rozhledy č. 6/2006, str. 224. Dále Lisse. L.: Ještě jednou k postavení stálých rozhodčích soudů v České republice www.elaw.cz, http://www.elaw.cz/cs/component/content/article/211-jeste-jednou-k-postaveni-stalych-rozhodcich-soudu-v-ceske-republice.html, dále srov. http://www.epravo.cz/top/clanky/neplatnost-rozhodci-smlouvy-arbitrazniho-centra-aneb-konec-pod-vodniku-rozhodcu-ad-hoc-v-cechach-na-morave-a-ve-slezsku-60960.html či http://pravniradce.ihned.cz/c4-10078260-47244330-F00000_detail-rozhodci-dolozky-arbitraznich-center-ve-svetle-recentni-judikatury.

[3]http://www.epravo.cz/top/clanky/rozhodci-dolozky-sjednane-ve-prospech-servisnich-organizaci-pro-rozhodce-ve-svetle-rozsudku-vrchniho-soudu-v-praze-sp-zn-12-cmo-4962008-60447.html