Přiměřená aplikace o.s.ř. v rozhodčím řízení

Zákon o rozhodčím řízení není kodexem, který by upravoval všechny otázky rozhodčího řízení a není to ani třeba, neboť rozhodčí řízení je jako jedna ze dvou alternativ stanovených v čl. 36 odst. 1 Listiny, součástí civilního procesu a je i jednou ze dvou ústavně založených variant, jakou lze realizovat právo na spravedlivý proces.

Je sice pravdou, že sjednáním rozhodčí smlouvy (doložky) se strany vzdávají svého práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny na projednání věci před (státním) soudem, uvedené však neznamená, že se tím samým vzdávají práva na spravedlivý proces ve smyslu téhož ustanovení Listiny. Rozhodce je ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny „jiným orgánem“, před kterým se lze práva na spravedlivý proces v ústavním slova smyslu dovolat.[1]Protože všechno má ústavní základ, má ústavní základ samozřejmě i soukromé soudnictví, kterým rozhodčí řízení je, a tento základ je založen právě ústavní kautelou shora uvedenou. Zákon o rozhodčím řízení je potom legálním provedením tohoto ustanovení, když za splnění v něm stanovených podmínek dává rozhodci právo (pravomoc) projednat a rozhodnout spor v klasickém nalézacím kontradiktorním řízení tak, jak jej známe z civilního procesu reprezentovaného soudem. I když má rozhodčí řízení svá specifika, která jej od řízení soudního odlišují, platforma, na jejímž základě je koncepčně vystaveno, je v mnoha ohledech obdobná občanskému soudnímu řízení a v mnoha ohledech je stejná.

Aplikace o.s.ř. podle zákona o rozhodčím řízení

Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „RozŘ“) pamatuje na úpravu aplikace občanského soudního řádu na vztahy rozhodčího řízení ve dvou svých ustanoveních. V ust. § 30 RozŘ stanoví, že „Nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.“, a v ust. § 44 RozŘ, které normuje, že „Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení před soudem podle tohoto zákona obdobně ustanovení občanského soudního řádu.“

Obě tato ustanovení mají něco společného s splikací občanského soudního řádu, a v praxi se někdy pletou, ač se každé z nich týká postupu před jiným orgánem. Dílčím cílem tohoto příspěvku je proto připomenout, že ust. § 44 RozŘ se vztahuje pouze na postup (státního) soudu, který vede řízení ve věcech podle zákona o rozhodčím řízení. Příkladmo lze uvést žalobu na zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 RozŘ, nebo řízení o vyloučení rozhodce podle § 12 odst. 2 RozŘ atp. Zákon pro takové případy stanoví, že soud postupuje obdobně podle ustanovení občanského soudního řádu.

Co se však týče postupu rozhodců, ti v řízení postupují primárně podle pravidel, které si strany sjednaly, např. postupem podle § 19 odst. 1 RozŘ, nebo odkazem na řád některého tuzemského či zahraničního stálého rozhodčího soudu (§ 13 odst. 2 RozŘ), přičemž legální limitou tohoto postupu je pouze respekt ke kogentním ustanovením zákona o rozhodčím řízení. Naproti tomu, pokud rozhodci aplikují v rozhodčím řízení občanský soudní řád, neaplikují jej doslovně, ani obdobně (analogicky), ani úplně, ale aplikace příslušných (a rozhodci vybraných) ustanovení občanského soudního řádu je pouze přiměřená a částečná (tj. aplikují jen ta ustanovení, o nichž neobsahuje dohoda stran, řád stálého rozhodčího soudu nebo zákon o rozhodčím řízení právní úpravu odchylnou).