Pluralita právních řádů rozhodných pro smlouvu dle Římské úmluvy

Ve vztahu k Římské úmluvě (Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy) řešil Evropský soudní dvůr (ESD) otázku, resp. možnost štěpení obligačního statutu neboli tzv. dépeçage, tedy situaci, kdy se různé části smlouvy řídí odlišným právem, v případě č. C-133/08 Intercontainer Interfrigo SC (ICF) v Balkenende. Belgická společnost podala žalobu v Nizozemsku proti nizozemské společnosti k úhradě nezaplacených faktur vystavených na základě uzavřené charterové (dopravní-nájemné) smlouvy[1] mezi oběma stranami.

Žalovaný ve sporu namítal, že dle nizozemského práva, které považoval za právo rozhodné, byl nárok žalobce promlčen. Podle žalobce ovšem uvedená pohledávka promlčena nebyla, neboť na základě belgického práva, které je podle něho právem rozhodným pro smlouvu, ještě namítané promlčení nenastalo. V tomto ohledu žalobce uvedl, že vzhledem k tomu, že původní smlouva není smlouvou o přepravě ve smyslu čl. 4 odst. 4 Římské úmluvy, musí být rozhodné právo určeno nikoliv na základě čl. 4 odst. 4, ale na základě odst. 2 tohoto čl. 4 Římské úmluvy, podle kterého je právem rozhodným pro tuto smlouvu právo země, kde se nachází hlavní sídlo žalobce. Případ se pak obrátil mimo jiné ve spor o interpretaci a aplikaci článku 4 odst. 1 Římské úmluvy, který stanoví, že: V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno v souladu s článkem 3, se smlouva řídí právem země, s níž nejúžeji souvisí. Na část smlouvy, kterou lze od zbytku smlouvy oddělit a která úžeji souvisí s jinou zemí, však lze výjimečně použít právo této jiné země. Zásadní tedy byla zejména druhá (zvýrazněná) část citovaného ustanovení, a tedy byla řešena otázka, jaké zásady platí ve vztahu k možnosti užití různých právních řádů pro rozdílné části jedné smlouvy.