Proč si myslím, že by manželství mělo být právnickou osobou

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“) je manželství trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem.

Podle § 1 odst. 2 zákona o rodině je hlavním účelem manželství založení rodiny a řádná výchova dětí.

Podle § 2 zákona o rodině muž a žena, kteří chtějí spolu uzavřít manželství (dále jen „snoubenci“), mají předem poznat navzájem své charakterové vlastnosti a svůj zdravotní stav, aby mohli založit manželství, které splní svůj účel.

Podle § 3 zákona o rodině manželství se uzavírá svobodným a úplným souhlasným prohlášením muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství učiněným před obecním úřadem pověřeným vést matriky, popřípadě úřadem, který plní jeho funkci (dále jen „matriční úřad“) nebo před orgánem církve nebo náboženské společnosti, oprávněné k tomu zvláštním předpisem.

Jak je ze shora uvedeného normativního vymezení institutu manželství patrné, manželství je de lege lata non-subjektivním útvarem, který je považován za trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem. Toto společenství však nemá vlastní právní subjektivitu a je jakousi obdobou smlouvy o sdružení uzavřené v režimu ust. §§ 829-841 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákon, ve znění pozdních předpisů (dále jen „ObčZ nebo „občanský zákoník“ dle kontextu“), což mj. znamená, že při kontraktaci s jedním z manželů je třeba mít na zřeteli, zda částka, která je nebo má být předmětem obchodu, není-li již mimo rámec obvyklé správy majetku a není-li tedy v návaznosti to třeba k platnosti smlouvy vyžadovat souhlas druhého z manželů; potíž nastává ve chvíli, kdy kontrahent smlouvy neví, že jedná při uzavření smlouvy s osobou, která je „v manželství“ a smlouva jí podepsané bude ex lege neplatná z důvodu, že druhý z manželů s ní neprojevil souhlas. K tomu viz podrobněji dále.

Nakolik je tato legální definice přežitá a je odrazem ustupujícího rigidního pojetí křesťanské věrouky, kterou komunistický totalitní režim co do základů nezničil a co do obsahu nezměnil (změnil jen vnější atributy manželského rituálu, když tradiční církevní sňatek zrušil a instituci manželství zcela podřídil svoji jurisdikci), ale pevným normativním uchopením povýšil na druhou, není předmětem této krátké úvahy. Rovněž tak zkoumání aktuální funkčnosti požadavku trvalosti (persistence) manželství, který je tomuto institutu ex lege vlastní[1], je otázkou spíše sociologickou; z právního pohledu je k tomu možno jen konstatovat, že právní úprava neobsahuje žádné sankční nástroje, jež by se aktivizovaly v případě porušení principu trvalosti manželství a s rozvodem by byla spojena konkrétní zákonná sankce. Jen na okraj podotýkám, že taková sankce by byla z hlediska veřejného zájmu vcelku logická, neboť veřejný zájem lze určitě v existenci manželství spatřovat, když toto je tradiční výchovnou platformou pro nové lidi (dále jen „dítě“ nebo „děti“ dle kontextu), jejichž biologické zplození je zásadní determinantou naplnění smyslu a účelu manželství jako takového a zákonodárce tento cíl vtěluje přímo do úvodního ustanovení celého zákona o rodině, jako cíl „základní“ (srov. § 1 odst. 2 zákona o rodině).

Rovněž se zde nebudeme zabývat otázkou imperfektnosti ustanovení § 1 odst. 2 zákona o rodině v případě, kdy manželství svůj účel nenaplní a manželé základní cíl založení rodiny a řádné výchova dětí v rozporu se zákonem nesplní, čímž poruší zákon, či snad otázkou, zda lze manželství, které porušuje zákon v důsledku porušení zákona pro nesplnění normativního požadavku založení rodiny a řádné výchovy dětí, prohlásit za neplatné. Soudě podle znění shora citovaného ustanovení § 3 zákona o rodině, podle něhož je platné uzavření manželství vázána toliko na důvody formální povahy, lze dovozovat, že nikoliv.

V českém právním prostředí není manželství (po stránce právní, ovšem) pojímáno jako matriarchátní, ani patriarchátní. Oba manželé mají totiž ex lege stejná práva a stejné povinnosti, ani jeden není nadřazený tomu druhému[2] a manželství tak není nuceným zbavením osobní a majetkové svobody, ale zbavením dobrovolným, neboť s ním každý z manželů vyslovuje souhlas, a je nadto zbavením ústavně konformním, neboť míra tohoto zbavení není podle ústavodárce v rozporu s veřejným pořádkem, a to ani vzdor tomu, že zbavení se osobní a majetkové svobody, k němuž v důsledku uzavření manželství dochází, je značné[3]. Osobně považuji za hlavní omezení svobody, k níž v důsledku uzavření manželství dochází, právě nesvobodu kontraktace.

Předmětem tohoto zamyšlení je toliko úvaha de lege ferenda, zda institut manželství, který v aplikační praxi působí dále specifikované problémy, nenovelizovat pro futuro tak, aby více konvenoval požadavku rychlé a snadné kontraktace a směnných společenských vztahů. Je totiž zřejmé, že institut manželství, spojený s majetkovou podstatou, která je jeho materiální základnou a kterou zákon označuje legislativním termínem „společné jmění manželů“[4], činí v praxi potíže zejména ve vztahu k otázkám kontraktace a tedy zejména k otázce oprávnění jednat za „manželství“ navenek.

Oprávnění jednat za „manželství“ navenek

Otázku oprávnění jednat za „manželství“ navenek ve vztahu k nakládání s majetkovou podstatou manželství (nabízí se jistá analogie s „podnikem“ ve smyslu § 5 ObchZ) řeší občanský zákoník v ustanovení § 145 ObčZ.

Podle § 145 odst. 2 ObčZ obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.

Podle § 145 odst. 3 ObčZ závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně.

Podle § 145 odst. 4 ObčZ z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně.

Podle § 147 ObčZ věta prvá manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu upravit správu společného jmění odchylně.

Z platné právní úpravy jednání za manželství lze tak dovodit následující závěry. Za prvé: S majetkem „manželství“, tedy majetkem tvořícím společné jmění manželů, může disponovat každý z manželů samostatně, jen pokud jde o „drobná“, „obvyklá“ vydání, nikoliv větší majetkové dispozice; činění právních úkonů týkajících se větších majetkových dispozic již zákon obligatorně podmiňuje souhlasem obou manželů, a to pod sankcí (absolutní, tj. s právními účinky ex tunc) neplatnosti smlouvy sjednané nad rámec obvyklé správy majetku jen jedním z manželů (§ 145 odst. 2 in fine ObčZ).

Protože neexistuje veřejný rejstřík manželství, kde by se evidovalo, kdo je manželem, resp. kdo uzavřel manželství, a který by byl technicky i právně obdobný režimu jiných veřejně přístupných rejstříků (např. obchodnímu rejstříku, katastru nemovitostí apod.) a bylo by možno si z něj k rozhodnému datu činit výpisy a opisy, je v praxi značně zatěžující rozpoznat při smluvní kontraktaci, zda je fyzická osoba, která podepisuje smlouvu, „osobou v manželství“, či nikoliv. Skutečnost, zda je osoba podepisující smlouvu „v manželství“ či nikoliv, je přitom z hlediska právních následků každé kontraktace naprosto zásadní, neboť je určujícím měřítkem platnosti právního úkonu.

Podle § 145 odst. 3 ObčZ plní sice závazky, které tvoří společné jmění manželů, oba manželé společně a nerozdílně, stejně jako podle § 145 odst. 4 ObčZ jsou společně a nerozdílně oprávněni a povinni oba manželé z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů, avšak tato ustanovení se vztahu přirozeně jen nazávazky (§ 145 odst. 3 ObčZ) a právní úkony (§ 145 odst. 4 ObčZ), které byly jimi oběma platně ujednány; a contrario nelze těchto ustanovení užít na závazky a právní úkony neplatné, a to v občanskoprávním styku typicky z důvodu nedostatku podpisu jednoho z manželů na smlouvě. Protože je neplatným právním úkonem typicky smlouva uzavřená (podepsaná) jedním z manželů v situaci, kdy měla být (aby byla platná) uzavřena (podepsána) oběma manželi, neváže druhého z manželů povinnost ke společnému a nerozdílnému plnění ve smyslu výše uvedeném. Právě v otázkách společného jmění manželů existuje mnoho nevyřešených nebo stále dokola řešených otázek, na něž sice opakovaně a nutno říci, že relativně zdařile hledá a nachází odpověď soudní judikatura, které však co do merita problematiky čerpají svůj nekonečný zdroj v nejasném postavení manželů jako kontrahentů ve vztahu dovnitř manželství a zejména pak ve vztahu ke třetím osobám[5].

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že by bylo pro futuro velice prospěšné, bylo-li by manželství ex lege považováno (prohlášeno) za právnickou osobu; právní úprava by byla obdobná jako je např. v případě dvoučlenného s.r.o. Každý z manželů by měl v manželství na začátku (v době vzniku manželství) svůj (např. 50%) podíl, jehož výše by mohla v návaznosti na to, jak který z manželů přispívá do majetkové podstaty manželství, doznávat změn. Tyto změny by v případě nesouhlasu druhého z manželů (vyjádřeném na valné hromadě manželství) byly právně vynutitelné (soudně vymahatelné). V době mateřství, které je natolik specifickou hodnotou, že zastiňuje jakákoliv monetární hlediska, by byl dán ex lege stop stav k navyšování podílu v manželství tím manželem, který pracuje a nestará se tolik o dítě, neboť jinak by k takovému navyšování podílu zřejmě docházelo.

Manželství takto zapsané v rejstříku manželství by se v otázkách spíše „rituálních“ či biologickými danostmi podmíněných (např. děti, apod.) spravovalo režimemzákoníku občanského, v otázkách monetárních týkajících se majetku by nicméně mohlo být podřízeno právnímu režimu zákoníku obchodního; svým způsobem lze i říci (nemyšleno jakkoliv pejorativně), že vedle legálního (a primárního) cíle manželství vyjádřeného v zákoně o rodině, je sekundárním cílem každého manželství (sice nepsaným, ale o to více obyčejovým) generace zisku a „předmět činnosti“ manželství tak není z povahy věci vůbec vzdálen legální definici podnikání (srov. § 2 ObchZ), neboť i manželství je ve své ryzí podstatě soustavnou (manželství dokonce podle zákona „trvalou“) činností prováděnou samostatně manželi vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.

Další otázkou by byla otázka oprávnění jednat za manželství, jež je z hlediska tohoto pojednání otázkou hlavní. I zde by byla legislativní úprava nastavena konformně s dnešním pojetím kapitálových společností, tj. podobně jako právní úprava jednatelů s.r.o. Záleželo by na valné hromadě manželství, zda do veřejně přístupného rejstříku manželství zapíše jako způsob jednání, že jménem manželství jedná každý z manželů samostatně, nebo musí jednat oba manželé současně. Tato informace by byla z rejstříku veřejně přístupná a potenciální kontrahenti a věřitelé manželství by se mohli dovolat pravosti zápisů v rejstříku a dobré víry třetích osob.

Nezanedbatelný význam by měla i Sbírka listin manželství, která by sloužila k vyšší transparentnosti manželství a údaje do ní zapisované by se dělily na údaje zapisované obligatorně a údaje zapisované fakultativně; zákon o ochraně osobních údajů by byl novelizován tak, aby určení ohp, co je možno považovat za osobní nebo citlivý údaje, neodviselo od úředního výkladu, ale od autonomie manželů jako podílníků manželství. Z údajů obligatorně vkládaných do Sbírky listin by mělo jí jistě o řadu údajů již dnes obsažených v matrice, tedy údaje po počtu dětí apod. a vedle těchto údajů pak jistě údaje o úvěrové angažovanosti manželství, jejich nemovitém majetku apod. (opět jde o údaj již dnes publikovaný ve veřejně přípustném katastru nemovitostí, který však bohužel nezřídka neobsahuje údaj o to, zda je vlastník určité nemovitosti v manželství či nikoliv, zda určité nemovitost byla nabyta v manželství či nikoliv apod., ač jsou tyto informace pro smluvní občanskoprávní a obchodněprávní styk mnohdy naprosto zásadní).

Příklad z praxe

Aby nebylo shora uvedené pojednání považováno za čistě teoretické a bez jakéhokoliv přesahu do právní praxe, dovolím si za účelem demonstrace shora uvedených závěrů uvést jeden jednoduchý příklad z praxe.

Klient uzavřel smlouvu o půjčce, na jejímž základě půjčil dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 2mio. Kč. Zapůjčené peněžní prostředky dlužník klientovi zastavil rodinným domem v hodnotě oceněné posudkem znalce na 3mio. Kč. Dlužník zapůjčené peněžní prostředky nevrátil. Klient se domáhal plnění ze zástavy. V řízení o soudním prodeji zástavy podle § 200y o. s. ř. byly hlavní smlouva i zástavní smlouva soudem shledány neplatnými, protože byly dlužníkem (manželem) sjednány bez souhlasu druhého z manželů (zde: manželky). Klient tak přišel o zástavu, z níž by mohl svoji pohledávku uspokojit.

Ač klient při sjednávání kontraktu jednal s náležitou péčí a pochopitelně se dotazoval dlužníka na jeho osobní stav, byl ujištěn, že dlužník je svobodný a nedopadají na něj tedy ustanovení o společném jmění manželů. Z veřejně dostupných zdrojů se uvedenou informaci dozvědět nemohl, protože žádný veřejný rejstřík manželství de lege lata neexistuje, rovněž v občanském průkazu (jako veřejné listině par excellence) měl dlužník uvedeno, že je svobodný. Trestní oznámení pro podezření z trestného činu podvodu klient logicky nepodal, protože není nic horšího, než mít dlužníka ve výkonu trestu. Dlužníka ani jeho žena dluh nadále nehradí.

Pokud by byly de lege ferenda do zákona zapracovány některé postřehy uvedené v tomto příspěvku, nemohla by taková situace nastat, neboť veškeré kontraktační údaje každé osoby, která uzavírá smlouvu, by byly veřejně přístupné. Případný střet se zákonem o ochraně osobních údajů by byly řešeny způsobem shora naznačeným, tedy ústupem od komplexní veřejnoprávní ochrany osobních údajů k ochraně soukromoprávní, kdy některé osobní či citlivé by byly z veřejnoprávní ochrany vyňaty a nakládání s nimi by podléhalo volné autonomní dispozici osoby, jichž se tyto údaje týkají. Veřejný rejstřík manželství by „společenskému smluvnímu styku“ určitě prospěl, podobně jako přijetí principu právní subjektivity manželství, jež by mělo i další výhody v tomto příspěvku nezmiňované, jako např. možnost jednat za druhého z manželů před soudem a šetřit tak náklady apod. uvedený princip by pitom nesměřoval proti instituci manželství, ale „v druhém plánu“ naopak k odpovědnějšímu přístupu k výběru životního partnera, s vědomím, že jeho právní úkony budou do budoucna zavazovat i prvního z manželů. V případě neshody mezi manželi by přitom zákon umožňoval úpravu ve „společenské smlouvě manželství“ odchylnou.

Další otázkou, která s institutem manželství jak právnické osoby úzce souvisí, je otázka, jak manželství naplňuje svůj vlastní účel, tj. zejména ve vztahu k dětem a zákonem kladenému imperativnímu požadavku jejich řádné výchovy (§ 1 odst. 2 zákona o rodině). V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. srpna 2009, sp. zn.: 30 Cdo 1721/2009[6] se Nejvyšší soud zabýval právě otázkou zanedbání rodičovských povinností a neplnění rodičovských práv a povinností (rodičovské zodpovědnosti),kde při současné právní úpravě prakticky neexistuje možnost nefunkční menželství rozvést či nijak zákonem stanoveným způsobem zrušit. Pokud by manželství bylo právnickou osobou, nabízela by se možnost jisté analogie s likvidací společnosti. Likvidace manželství při v legislativě uznávaném respektu vůči této tradiční instituci byla možná je za zákonem jasně stanovených podmínek, a byla by ve výlučné kompetenci soudu a státního zastupitelství. Vycházeje z toho, že při pokračujícím zanedbávání rodičovských povinností, kdy je dítě umístěno ve výchovném zařízení, a vše je spojené s nezájmem rodičů o něj, byly již vyčerpány všechny psychologické a pedagogické instrumenty, kterých stát vůči autonomnímu celku manželství požívá, mohla by taková právní úprava přispět rychleji k narovnání právních vztahů a likvidace manželství by současně byla )a to zejména preventivní) sankcí za porušování cíle manželství, kterým je řádná péče o rodinu (tedy jeden o druhého a společně o dítě). Předpokladem této úvahy je však opět hlubší zamyšlení se nad klady a zápory případného legislativního řešení spočívající v přiznání právní subjektivity dosud non-subjektní instituci manželství.

De lege ferenda

Úvahou de lege ferenda, jak by optimální budoucí právní úpravu viděl autor tohoto příspěvku, je v podstatě obsahem příspěvku samotného a netřeba ji tedy dohledávat. Jaká však právní úprava jednání jednoho z manželů za druhého manžela de lege ferenda skutečně bude, na to dá odpověď až nový občanský zákoník[7], jehož rekodifikace byla dopsána již za předchozího volebního období a v prakticky nezměněné podobě se ji zavázala předložit vláda České republiky vzniklá po volbách v roce 2010.

Ve vztahu k závaznosti jednání jednoho z manželů za druhého upravuje tuto otázku v ustanovení § 635 odst. rekodifikovaného ObčZ, uvozeného rubrikou „Vzájemné zastupování manželů“, kde se stanoví, že „Manžel má právo zastupovat svého manžela v jeho běžných záležitostech“. V odstavci druhém téhož paragrafu je z pravidla (ze zásady) právě uvedené učiněna výjimka, když zde zákon (resp. jeho návrh) stanoví, že „Manžel právo uvedené v odstavci 1 nemá, sdělí-li předem manžel, který má být zastoupen, tomu, s nímž jeho manžel má právně jednat nebo má v úmyslu právně jednat, že se zastoupením nesouhlasí, anebo zruší-li soud na návrh manžela zástupčí právo druhého manžela“. A konečně je vhodné uvést též ustanovení odstavce třetího § 635, kde se normuje (resp. bude normovat), že „Právo uvedené v odstavci 1 manžel nemá ani tehdy, nežijí-li manželé spolu za situace uvedené v § 630 odst 2“.

Z navrhované právní úpravy tak vyplývá, že de lege ferenda již nebude možné, aby např. rozhodčí doložka podepsaná jen jedním z manželů[8] nezavazovala i druhého z manželů, neboť právní úprava pro takový případ bude jasně stanovit, že k vyloučení obecného (generálního) zástupčího zákonného zmocnění, které požívá každý z manželů vůči druhému, by bylo zapotřebí (i) buď ad hoc sdělení druhého manžela třetí osobě, že své zastoupení manželem pro daný případ kontraktace vylučuje (zákon nestanoví pro takové oznámení písemnou formu, z hlediska důkazního ji však bude lepší doporučit), anebo (ii) zruší-li zástupčí právo druhého manžela na návrh manžela soud. V druhém z těchto případů bude důležité, jak se s takto nastavenou právní úpravou vypořádá praxe, neboť manželé zbavení práva zastupovat druhého z manželů s sebou pochopitelně „nebudou nosit“ rozhodnutí soudu o tom, že jsou soudem zákonného zástupčího práva zbaveni, a bude potom opět otázkou, jež byla shora předmětem kritiky v podobě neexistence veřejného rejstříku manželství, zda bude v návaznosti na novou právní úpravu zřízen rejstřík, v němž budou rozhodnutí soudu o vyloučení druhého z manželů ze zastupování vedena a který bude veřejně přístupný. Pokud tomu tak nebude, nebude nová právní úprava prakticky k ničemu a v praxi povede ke sjednávání neplatných smluv jedním z manželů tam, kde měl být kontrakt pod sankcí absolutní neplatnosti s právními účinky ex tunc sjednán oběma manželi.

Otázku právní subjektivity manželství, ani právní subjektivity rodiny, jako pojmu širšího (manželství tvoří manželé, rodinu tvoří manželé a dítě nebo manželé a děti), však není ku škodě věci ani v návrhu nového občanského zákoníku řešena.

Závěr

Myslím, že úvaha o veřejné dostupnosti dat o osobním stavu člověka, která je zejména v dnešní informační době absolutní nezbytností, jež pomůže zamezit situacím, které se v praxi dějí a z nichž jedna byla popsána shora, je v tomto kontextu zcela legitimní. Legislativní zakotvení manželství (anebo rodiny) jako právnické osoby by pak v praxi výrazně umenšilo počet případů, kdy se žalují neplatnosti smluv z důvodu absence druhého z manželů na listině (smlouvě), a počet těchto případů bohužel hypertrofuje. Jsem si vědom, že taková právní úprava je sotva možná, neboť světské i církevní manželství je považováno za svátost (matrimonium) a i stran „nevěřících“ lidí tvoří důležitý rituál. To však neznamená, že by taková právní úprava nebyla - i s přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno výše - vhodná. Jsem si rovněž vědom, že všechny právní a společenské konotace, jež by s sebou taková legislativní změna nesla, nelze na prostoru několika řádků popsat, úvahu o nich nicméně podle mého soudu současný neutěšený stav zcela legitimizuje.

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M. MPA

Ústav práva a právní vědy®, o.p.s.
110 00 Praha 1, Štěpánská 633/49
tel.: 224 247 011, fax.: 224 281 226
email: podatelna@ustavprava.cz

_________________________________________

[1] Avšak jen z hlediska čistě teoretického, když trvalost manželstvím spíše jen rituální proklamací a deklarací možného cíle, z právního hlediska avšak jakkoliv nevynutitelnou; měla-li by to totiž být trvalost manželství právně vymahatelná, znamenalo by to současně, že by nesměl existovat institut rozvodu. Osobně si takovou právní úpravu dokážu představit, neboť by v jejím důsledku jistě polevil společenský tlak těch, co v manželství jsou, na ty, co v něm nejsou; vůle uzavřít manželství by v případě zákonné nemožnost rozvodu klesla, neboť vstup do manželství by byl snoubenci (nupturienty) daleko více zvažován ze všech různých hledisek, finančního, psychologického a dalších. Současně by poklesl význam této rituální svátosti, která je v moderním světě zbytná.

[2] Analogie s rolí muže jako „hlavy rodiny“ (postavení podobné postavení prezidenta podle čl. 54 odst. 1 Ústavy České republiky), která při formálních příležitostech a plnění tzv. společenských povinností zastupuje rodinu navenek, a rolí ženy, která jako „vláda“ (srov. čl. 67 odst. 1 Ústavy České republiky, podle něhož je vláda vrcholným orgánem moci výkonné), tedy rolí ženy jako skutečného exekutivního prvku v rodině, je myslím rovněž odpovídající křesťanské tradici, jejíž normativní zakotvení zákon obsahuje.

[3] Stačí si jen uvědomit, že vstupem do manželství se každý z manželů vzdává svého majetku ve prospěch společné majetkové podstaty manželství (tj. společného jmění manželů) a že rozhodování o nakládání se svým majetkem nahrazuje spolurozhodováním o něm. Veškeré větší majetkové dispozice, byť by se děly s peněžními prostředky, které si sám opatřil, podléhají vstupem do manželství schvalovací proceduře druhého z manželů, byť se tento třebas na jejich získání jakkoliv nepodílel. Omezení osobní svobody spočívá pak zejména v nemožnosti uzavřít sňatek a vstoupit tak do manželství nebo registrovaného partnerství, které každý svobodný člověk má. Osoba, které však již manželství uzavřela a toto manželství trvá, svobodou uzavřít manželství nedisponuje a tato je jí legálně odňata (dokonce pod trestněprávní sankcí bigamie). A ve výču ztrát osobních a majetkových svobod by šlo pokračovat dále, shora uvedený výčet byl pochopitelně jen příkladmý.

[4] V souladu s ustanovením § 143 odst. 1 ObčZ společné jmění manželů tvoří

a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, 3)

b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

[5] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2009, sp. zn.: 33 Cdo 1340/2008, kde se Nejvyšší soud vyjádřil k internímu dosahu ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ tak, že „Ustanovení § 143 odst. 1 písm. b/ obč. zák. upravuje jen vztahy mezi manžely uvnitř jejich společného jmění, aniž by mělo průmět do vztahů ke třetím osobám. Z téhož důvodu nemůže do smluvních vztahů, jejichž účastníky jsou manželé, zasáhnout ani ustanovení § 145 odst. 3 obč. zák. zakládající solidaritu při plnění závazků tvořících společné jmění. Pasivní solidarita manželů při plnění jejich společných závazků neprolamuje autonomii vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv“.

[6] V uvedeném rozhodnutí zaujal Nejvyšší soud názor, že „Závažným zanedbáváním rodičovských povinností je zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností (rodičovské zodpovědnosti), trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. Závažným zanedbáváním rodičovských povinností je i případ, kdy rodič o dítě po dlouhou dobu neprojevil jakýkoliv zájem, neposílá mu žádné dárky, nad rámec běžného výživného mu neposkytuje ničeho, neinformoval se o jeho zdravotním stavu ani prospěchu ve škole a nepokusil se s nezletilým navázat kontakt. Zdůraznil také, že ke zbavení rodičovské zodpovědnosti nestačí jen ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče, ale zneužívání či zanedbávání rodičovské zodpovědnosti musí dosáhnout takového stupně, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. Předpokladem pro zbavení rodičovské zodpovědnosti je, že rodič neplní své povinnosti, ač by je plnit mohl.“

[7] Srov. návrh rekodifikace nového občanského zákoníku zpracovávaného autorským kolektivem pod vedením prof. Karla Eliáše pod záštitou Ministerstva spravedlnosti České republiky, viz http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_LRV_090430_final_s%20obsahem.pdf.

[8] K tomu srov. Kohout, M.: Poznámka k závaznosti rozhodčí smlouvy uzavřené jedním z manželů, publikováno pod č. 60175 na www.epravo.cz. Autor zde sice dospívá k názoru, že rozhodčí doložka podepsaná jen jedním z manželů jakožto nemajetková věc zavazuje i druhého z manželů, což je názor, s nímž se sice ztotožňuje autor tohoto příspěvku, nikoliv však minimálně část soudní praxe.