Rozsudek ESD SFEI a další vs La poste - opět k veřejné podpoře

Níže uvedený rozsudek (resp. jeho vybrané body) Soudního dvora ve věci C-39/94, SFEI a další vs La postese vztahuje k čl. 107 odst. 1 a čl. 108 Smlouvy o fungování Evropské unie. Tato ustanovení se obecně týkají zákazu („neslučitelnosti s vnitřním trhem“) těch státních podpor (podpor poskytovaných v jakékoli formě státem či ze státních prostředků),

které mohou mít či mají vliv na hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky či určitá odvětví výroby, pokud zároveň ovlivňují obchod mezi členskými státy (výjimkou jsou zvláštní úpravy stanovené přímo ve Smlouvě o fungování Evropské unie). Cílem těchto ustanovení je tedy zachovat rovná pravidla hospodářské soutěže.

Z výše uvedených ustanovení též vyplývá (a judikaturou Soudního dvora je dostatečně precizně vyloženo), že „státní opatření“ lze jako (nedovolenou) státní podporu klasifikovat pouze při současném splnění 4 podmínek:

1. musí jít o zásah státu či prostřednictvím státních prostředků

2. musí být schopen ovlivnit obchod mezi členskými státy (není třeba, aby jej skutečně ovlivnil)

3. musí výběrově zvýhodňovat určité podniky či odvětví výroby

4. musí být či schopen být narušit hospodářskou soutěž.

Z těchto podmínek je patrné, že určujícím ukazatelem pro klasifikaci opatření (zásahu) jako (nedovolené) státní podpory jsou vždy jeho účinky, nikoli cíle či dokonce důvody.

Z níže uvedeného rozsudku ovšem vyplývá, že tento zákaz státních podpor není absolutní ani bezpodmínečný. V rámci tohoto rozhodnutí bylo Soudním dvorem též potvrzeno, že se o státní podporu může jednat i v případě opatření snižujícího náklady, které za normálních okolností zatěžují příjemce podpory a staví ho tak do výhodnější pozice oproti ostatním. Soudní dvůr též judikoval, že pro klasifikaci podpory jako nedovolené je vždy nutné určit, zda podnik, který je příjemcem, získává hospodářskou výhodu, kterou by za běžných tržních podmínek nezískal.

V neposlední řadě Soudní dvůr v tomto dospěl k odpovědi na otázku, zda lze podle práva Společenství podat proti příjemci podpory přímé žaloby o náhradu škody. Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES (nyní čl. 108 Smlouvy o fungování Evropské unie) neukládá příjemci žádnou přímou povinnost, v právu Společenství neexistuje dostatečný základ pro takovéto žaloby.

V neposlední řadě lze též podotknout, že níže uvedený rozsudek je jedním z poměrně citovaných v celé problematice státních podpor, a to zejména pro obsažené řešení otázky možnosti přímé žaloby o náhradu škody a otázky případného vracení poskytnutých státních podpor (a výjimek z povinností vracení za mimořádných okolností). Viz např. Oznámení Komise o prosazování právní úpravy státní podpory vnitrostátními soudy 2009/C 85/01 (dostupné např. zde: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2009:085:0001:0022:CS:PDF).

Skutkový stav: