Rozvrh práce soudu a možné porušení práva na zákonného soudce

Každý, kdo se domáhá soudní ochrany svých práv či oprávněných zájmů, má právo mimo jiné i na přiřazení zákonného soudce. Právo na zákonného soudce, jakožto základní právo demokratického státu, je upraveno v článku 38 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD (dále jen „Listina“) takto: „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.“

Listina, která je součástí ústavního pořádku tímto garantuje, že zákon předem určí, který soud a který soudce bude určitý spor rozhodovat, resp. je zárukou, že přidělení zákonného soudce bude provedeno podle předem daného klíče a nikoliv pouze náhodně či výběrem.

Tuto funkci v praxi plní mimo jiné především rozvrh práce konkrétních soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu. Osoba soudce ve složení senátů musí tedy být objektivně zjistitelná již předtím, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní dojde (napadne) soudu.

Ústavní soud ČR v řadě svých rozhodnutí konstatoval, [1] že zmíněný ústavní imperativ se sluší pokládat za zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců „ad hoc”.[2]

Právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny úzce souvisí s nezávislým a nestranným soudem a právem na spravedlivý proces a je garantováno prostřednictvím rozvrhu práce příslušného soudu.[3] Pro občanskoprávní řízení otázku zákonného soudce upravuje zejména zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), který upravuje především podrobná pravidla určení příslušnosti soudu.

Příslušnost jednotlivého soudce nebo senátu již příslušného soudu je garantována ustanovením § 36 odst. 1 o.s.ř.[4] Otázku kdy je příslušný jediný soudce a kdy senát upravuje ustanovení § 36a až § 36c o.s.ř. V ustanovení § 36 odst. 2 o.s.ř. je zmíněn rozvrh práce, který určí, který senát nebo který jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne.

Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát toliko tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce.[5]

Rozvrh práce