Směnečné rukojemství na zajišťovací směnce

Zajišťovací směnka bývá velmi často spojována s úvěrovými operacemi a pravidelným směnečným věřitelem bývá některá z bank. Poskytnutí směnky dlužníkem věřiteli, jakožto zajišťovacího institutu, je zřejmě nejčastějším důvodem jejího vystavení a nezřídka bývá takováto směnka opatřena doložkou obsahující rukojemské prohlášení.

Zajišťovací směnka

Zajišťovací směnka není speciálním druhem směnky. Jedná se jen o vyjádření toho, jakou směnka plní funkci. Pokud slouží k zajištění závazku vyplývajícího z jiného právního vztahu, tedy materiální příčiny vzniku směnky, který se označuje jako kauzální právní vztah, jedná se o směnku zajišťovací. Ze striktně směnečně právního pohledu je zajišťovací směnka zcela normální a typickou směnkou, která bývá obligačnímu věřiteli dávána za účelem zajištění pohledávky věřitele z kauzálního vztahu. Ze směnky samotné většinou nelze určení směnečného vztahu k zajišťovaným závazkům rozpoznat, až na případy, kdy je to možné z důvodu, že směnka například obsahuje informační doložku „k zajištění pohledávky (půjčky) ze smlouvy o půjčce ze dne ….“, což ale nevylučuje to, že účastníci mohou směnku nakonec použít jinak. Zajišťovací funkce směnky vyplývá z toho, že se účastníci kauzálního právního vztahu dohodli na smlouvě o zajištění směnkou, kdy takováto smlouva nemá předepsanou žádnou formu a jedná se tedy o tzv. inominátní smlouvu. Má-li směnka náležitosti předepsané zákonem č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), je závazek ze směnky nesporným, abstraktním a přísným závazkem z cenného papíru.[1]