Vybírání náhradních odměn za rozmnožování autorských děl - 1.díl

Dne 21. října 2010 vydal Evropský soudní dvůr rozsudek ve věci řízení o předběžné otázce ve sporu mezi španělskou společností Padawan SL s místním kolektivním správcem autorských práv SGAE (Sociedad General de Autores y Editores de España) o povinnosti placení náhradní odměny za soukromé rozmnožování autorských děl (zejména zvukových a audiovizuálních).

V médiích a zejména na internetu se následně objevilo množství článků, interpretujících tento jistě důležitý rozsudek jako konec placení autorských odměn, nebo dokonce jako konec činnosti kolektivních správců. Takto razantní závěry, jakkoliv jsou čtivé, jsou však v mnoha případech mylné a vycházejí z nesprávné interpretace základního předpisu upravujícího tuto problematiku na komunitární úrovni, tedy Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (dále jen „Směrnice“), a stejně tak samotného rozsudku (byl vydán pod sp. zn. C‑467/08, dále jen „Rozhodnutí“). Tento článek ve své první části pojedná o současné komunitární i české národní právní úpravě problematiky placení náhradních odměn, v druhé části pak o závěrech samotného Rozhodnutí, a v třetí části se pak pokusíme nastínit možné důsledky Rozhodnutí na povinné subjekty i samotné spotřebitele.

Komunitární a národní právní úprava náhradní odměny

Pořízení rozmnoženiny autorského díla je jednou z forem práva autora dílo užít, stanovených autorským zákonem. Toto právo je autorským právem majetkovým, tedy převoditelným na jinou osobu. Obecně pochopitelně platí zákaz jakéhokoli užití autorského díla bez souhlasu autora. Směrnice však stanoví podmínky, za nichž mohou členské státy EU svými národními právními předpisy stanovit výjimky z tohoto všeobecně platného zákazu rozmnožování děl bez souhlasu jejich autorů. Jedna z těchto výjimek, pro Rozhodnutí relevantní, se týká „jakýchkoli rozmnoženin na jakémkoli nosiči vytvořených fyzickou osobou pro soukromé užití a pro účely, které nejsou přímo ani nepřímo komerční, za podmínky, že nositelé práv získají spravedlivou odměnu“ (čl. 5 odst. 2 písm. b) Směrnice). Dle odůvodnění Směrnice je stanovení takové výjimky v národní legislativě možné v případě, že pořízení rozmnoženiny je zároveň doprovázeno spravedlivou odměnou nositelům práv (Rozhodnutí i Směrnice používají namísto pojmu „autor“, obsaženého v českém autorském zákoně, širší a správnější pojem „nositel práv“, nicméně v zájmu jednoduchosti se nadále přidržíme českého pojmosloví). Tím by tedy měla být zajištěna určitá rovnováha mezi uživateli autorských práv na straně jedné, a nositeli těchto práv na straně druhé.

Je nesporné, že kopírováním autorských děl pro účely soukromého užití, tedy pořizováním rozmnoženin, dochází k zásahu do majetkových práv autora. Proto je pochopitelný požadavek směrnice na zajištění přiměřené náhrady za tuto újmu („náhradní odměny“) autorům, kterým právní předpis vlastně v určitých případech ubírá možnost kopírování svých děl jakkoliv omezovat. Směrnice hovoří o požadavku „přiměřené rovnováhy“, kterému je vyhověno právě formou spravedlivé odměny autorům kopírovaných děl. Je však nutno zároveň podotknout, že podle Směrnice má být taková výjimka použitelná skutečně pouze ve zvláštních případech, kdy nedochází k nepřiměřenému zásahu do oprávněných zájmů nositelů práv.

Česká národní úprava náhradní odměny je obsažena v ustanovení § 25 autorského zákona (dále jen „AZ“). Toto ustanovení odkazuje na úpravu § 30 a 30a AZ, tedy na volná užití autorského díla ve smyslu výše uvedeného omezení autorských práv, umožněného Směrnicí. Za volné užití je dle ust. § 30 považováno užití díla pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu. V ustanovení § 30a jsou dále specifikovány podmínky volného užití při zhotovování rozmnoženin děl na papír či podobný podklad, přičemž je zde zmíněna nejen fyzická osoba v souvislosti se zhotovením rozmnoženin pro svou osobní potřebu, ale také právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba. Mezi těmito dvěma formami volného užití (tedy mezi zhotovováním rozmnoženin tiskových a rozmnoženin jiných, tedy i datových) je nutno v dalším výkladu rozlišovat, zásadním rozdílem mezi nimi je možnost daná právnickým osobám pořizovat v rámci volného užití pouze rozmnoženiny tiskové, nikoliv například datové rozmnoženiny zvukových, obrazových nebo zvukově-obrazových děl.

Je nutno podotknout, že pokud ustanovení § 30 a 30a AZ hovoří o „volném“ užití, má na mysli volnost ve smyslu absence nutnosti sjednávat licenci s nositelem autorských práv, nikoliv volnost jako osvobození od povinnosti platit autorovi přiměřenou odměnu ve smyslu ust. § 25 AZ. Právo na odměnu za toto užití je s přihlédnutím k § 96 odst. 1 AZ právem povinně kolektivně spravovaným. Výběr odměn zajišťují na základě rozhodnutí Ministerstva kultury kolektivní správci OSA a Intergram (v případě odměny za užití zvukového, obrazového nebo zvukově-obrazového záznamu), přičemž OSA pak vybrané odměny rozděluje dalším kolektivním správcům v rámci jejich působnosti (např. Dilia v případě odměn za užití děl v podobě pořizování tiskových rozmnoženin).

Kdo platí náhradní odměny a za jakého zboží se týkají