K definici podstaty vzbuzení veřejného pohoršení

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19.2.2004, č.j. 2 As 69/2003 – 50 konkretizoval podmínky naplnění skutkové podstaty přestupku veřejného pohoršení:

Dle § 47 odst. 1 písm. c) ZPř se přestupku dopustí ten, kdo „vzbudí veřejné pohoršení“, více k tomuto přestupku zákon neuvádí.

V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především zjistil, že hlídka Městské policie Praha provedla šetření u žalobce, při němž zjistila, že se na svém pozemku pohybuje žalobce oděný do bederní roušky nepříliš spolehlivě zakrývající pouze jeho přirození. Pro podezření ze spáchání trestného činu výtržnictví předala Městská policie Praha věc Policii ČR.

Policie ČR provedla místní šetření, při nichž zjistila totéž. Na základě těchto šetření, provedených výslechů svědků a vyjádření žalobce, v němž vysvětloval své jednání zdravotními důvody – neblahými následky nošení zpoceného oblečení na páteř, vydal Úřad Městské části Praha 6 rozhodnutí, jímž odsoudil žalobce k pokutě ve výši 500 Kč za přestupek vzbuzení veřejného pohoršení podle ustanovení § 47 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a k zaplacení nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 500 Kč.

K výše uvedenému NSS konstatoval: "Veřejné pohoršení" ve smyslu § 47 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích nastává v případě současného naplnění tří znaků: musí být spácháno veřejně, jednání musí subjektivně pohoršovat zpravidla více než dvě osoby, které budou tomuto jednání obvykle přítomny současně, a musí být v rozporu s tím obsahem mravnosti, na němž se společnost shoduje. Správní orgán neporovnává toto jednání s mravností stanovenou podle vlastních kritérií, nýbrž je poměřuje s obecnou společenskou shodou o obsahu mravnosti.“

V tomto rozhodnutí se NSS dále zabýval i otázkou, zda předmětné jednání lze považovat za odporující mravnosti, na niž se společnost shoduje :„Jsou-li zvážena podstatná hlediska, která mohou vést k prokázání toho, zda žalobcovo jednání bylo v rozporu s obecným pocitem mravnosti, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu, než vyslovit, že nikoli. K tomuto závěru je soud veden úvahou, že veřejné sebeobnažování může být jistě pohoršující, je-li spojeno s kontextem sexuálním, jenž ostatně bývá pohoršující sám o sobě; může být rovněž pohoršující, pokud upozorňuje na nějakou tělesnou abnormalitu; či v některých dalších souvislostech včetně té, kdy je sebeobnažení motivováno právě snahou pohoršit (například manifestační sebeobnažení z recese, protestu či z důvodu sázky). Pokud ovšem k obnažení dochází bez těchto souvislostí a má spíše povahu nechtěného (neboť úmysl nebyl žalobci z důvodů uvedených výše nijak prokazován a on sám uváděl pohnutky zdravotní) důsledku nedostatečného oblečení, jako je tomu v tomto případě, je takové jednání jistě méně pohoršlivé, než například využívání výrazněji obnažených těl v některých reklamách i audiovizuálních dílech obecně, v rámci různých happeningů a manifestací či na nudistických plážích mnohdy pozorovatelných z veřejných prostranství a tedy také veřejně přístupných zrakem. V souvislosti s touto širokou přístupností nahoty v médiích či na veřejnosti probíhá sice setrvale veřejná diskuse o její mravnosti či nemravnosti, i to však svědčí o tom, že pohoršující povaha nahoty lidského těla je v rámci soudobé společnosti spíše otázkou diskuse, než otázkou všeobecného odmítání nutného pro shledání veřejného pohoršení.“

„Je nicméně třeba připomenout, že se jedná o stanovisko podmíněné zemí – jiný pohled by byl jistě zaujat v jiném kulturním prostředí – a časem (pro ilustraci změn ve vnímání pojmu mravnosti zde lze například uvést rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 1935 (Boh. A 11944/35), kde bylo shledáno, že veřejné pohoršení vzbuzuje „zejména společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech - vyjímaje táboření rodinné - pobíhání v nedostatečném úboru, zvláště v úboru koupacím mimo obvod vykázaných koupališť, zpívání popěvků obsahu nemravného...“).“