K promlčení práva na náhradu nemateriální ujmy nepřiměřenou délkou řízení

Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1896/2009, ze dne 19. 1. 2011, vyjádřil k otázce promlčení práva na náhradu nemateriální ujmy způsobené průtahy v řízení. Nejvyšší soud v tomto rozsudku judikoval, že u nároku na náhradu imateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení zákon č. 82/1998 Sb. stanoví kombinovanou subjektivní a objektivní promlčecí dobu, jejichž vzájemný vztah je takový, že běží nezávisle na sobě a k promlčení dochází, jakmile jedna z nich uplyne.

Počátek běhu šestiměsíční subjektivní doby se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, nikoliv od vědomosti o samotné okolnosti tento důsledek vyvolávající. Vědomost poškozeného o nemajetkové újmě přitom nemusí z časového hlediska spadat vždy vjedno s protiprávním úkonem či se zákonem kvalifikovanou škodní událostí, za kterou se odpovídá.

Objektivní desetiletá doba počíná běžet od okamžiku této okolnosti (právní skutečnosti), která je coby nesprávný úřední postup pro vznik újmy vyvolávajícím činitelem.

Pro případy průtahů v řízení je pak běh obou lhůt modifikován konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty, vázanou na konec řízení, v němž k průtahům došlo; promlčení (skončení subjektivní ani objektivní doby) nemůže nastat dříve, než uplyne doba šesti měsíců od skončení tohoto řízení.

Přechodné ustanovení čl. II zákona č. 160/2006 Sb. konečně pamatuje i na případy, kdy poškozený již před nabytím jeho účinnosti podal včas stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva; pokud o ní dosud nebylo rozhodnuto (ke dni nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.), promlčuje se nárok ke dni 27. 4. 2007.