K promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.11.2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008.

Právní věta:

Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době.

Krajský soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) M.P. 50.000 Kč, žalobkyni b) Š.P. 75.000 Kč a žalobci c) M.P. 75.000 Kč, všem na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu §13 odst.2 obč. zák. Současně ve zbývající části (žalobci požadovali vyšší náhradu) žalobu zamítl.

Konstatoval, že žalovaný jako řidič zavinil dopravní nehodu, při níž způsobil smrt pana P.P., manžela žalobkyně M.P. a otce žalobců Š.P. a M.P. Žalovaný tak neoprávněně zasáhl do práva na ochranu osobnosti žalobců, konkrétně do jejich práva na soukromí a rodinný život. Při úvaze o výši náhrady nemajetkové újmy soud přihlédl nejen k jeho závažnosti, ale i k dalším okolnostem. Současně vzal v úvahu, že zemřelý se žalobci ve společné domácnosti de facto nežil a jejich život byl vážně rozvrácen. U žalobkyně a) M. P. přihlédl i k tomu, že jí žalovaný na úhradu nemajetkové újmy již přispěl.

Vrchní soud rozsudek krajského soudu změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni a) 50.000 Kč, žalobkyni b) a žalobci c) každému 75.000Kč. Ztotožnil se se závěrem, že žalovaný protiprávně zasáhl do osobnostních práv na soukromí žalobců. Rodinné vazby žalobců se zemřelým byly neoprávněným zásahem ukončeny. Byly tak splněny zákonné předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Vrchní soud však současně poukázal na to, že se krajský soud nezabýval námitkou promlčení uplatněnou žalovaným již v jeho vyjádření a opětovně při jednání. Uvedl, že na rozdíl od práva na ochranu osobnosti, které se nepromlčuje, se dle jeho názoru právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích promlčuje. Jestliže tento prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu je vyjádřen peněžním ekvivalentem, není důvod, proč by, na rozdíl od jiných nároků majetkové povahy, nepodléhal promlčení. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích se proto promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Jestliže v dané věci vznikla nemajetková újma 4.5.2001 a žaloba byla podána 28.7.2005, byla podána po uplynutí promlčecí lhůty. Námitka promlčení uplatněná žalovaným byla proto posouzena jako důvodná.

Nejvyšší soud ČR rozsudek vrchního soudu zrušil. Vyšel též z toho, že otázka možnosti promlčení nebo naopak nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle §13 odst.3 obč. zák. je považována za spornou již od novelizace § 13 obč. zák., jenž zde nově zakotvila tento institut. Na základě názoru, že případným faktickým vydělením institutu náhrady nemajetkové újmy dle §13 obč. zák. ze skupiny subjektivních nemajetkových osobnostních, a tím i nepromlčitelných práv by došlo k citelnému omezení možnosti uplatnění práva na ochranu osobnosti fyz. osob, Nejvyšší soud ČR dovodil, že takové právo je nepromlčitelným nárokem. Vrchní soud poté ve věci opětovně rozhodl – žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že zásadní otázkou je, zda nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je či není nárokem promlčitelným. Tuto otázku sice vyřešil závazným právním názorem v rozsudku Nejvyšší soud ČR, avšak po jeho vydání bylo občanskopr. a obch. kolegiem Nejvyššího soudu ČR přijato k zařazení do Sbírky soud. rozh. a stan. rozhodnutí vrchního soudu sp. zn. 1 Co 63/2003, jehož právní věta zní: „Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době.“ Odvolací soud proto měl za to, že je nutno k němu přihlédnout. Proto rozsudek krajského soudu ve vyhovujících výrocích změnil. Proti rozsudku vrchního soudu podali žalobci dovolání. Argumentovali, že právo na ochranu osobnosti se nepromlčuje, a to bez ohledu na to, jaké jsou k satisfakci použity prostředky (není dle nich možné, aby v případě omluvy k promlčení nároku nedocházelo, zatímco u nemajetkové újmy vyjádřené v penězích ano). Právnímu názoru o nepromlčitelnosti práva na ochranu osobnosti svědčí dle nich i §100 obč. zák., kde právo na ochranu osobnosti uvedeno není. Nakonec teprve rozhodnutím soudu, kterým je určena výše vzniklé nemajetkové újmy, vznikne žalobci právo na její náhradu.

(Senát Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo v této věci zohlednil, že k této otázce bylo ve Sbírce, roč. 2008, č. 1 (R 4/2008) publikováno rozhodnutí se závěrem, že se toto právo promlčuje. Dospěl tak k odlišnému závěru od svého dřívějšího rozsudku - postoupil věc velkému senátu Nejvyššího soudu ČR). Nejvyšší soud ČR odkázal na znění § 11 a § 13 obč. zák., a na §100 odst.2 věta první obč. zák. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst.2 obč. zák. vzniká dle Nejvyššího soudu ČR tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo nestačí k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv, a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného, ztížení spol. uplatnění atd.), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy. Proto právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. promlčení podléhá. Problematikou právní úpravy možnosti náhrady imateriální újmy se zabýval ÚS (sp. zn. Pl. ÚS 16/04), když dovodil, že legislativní pojetí škody jako materiální újmy nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle § 11 a § 13 obč. zák. Jedná se o jiný nárok, než je náhrada škody, jejíž způsob a rozsah náhrady odškodnění pozůstalých upravil § 444 odst. 3 obč. zák. Ani odlišnost takového nároku (předmětu tohoto řízení) od náhrady škody, s níž zákon nepochybně její nevymahatelnost pro případ námitky promlčení spojuje, však předmětný nárok nečiní nemajetkovým, a tudíž jej nemůže zakládat nepromlčitelným. Institut náhrady nemajetkové újmy jako subjektivního práva specifického obsahu je s promlčitelností spojován i v § 1 odst. 3 a § 33 zák. č. 82/1998 Sb.

Nejvyšší soud ČR dovodil, že je-li obsahem nároku na náhradu nemajetkové újmy požadavek na zaplacení peněžní částky, pak princip právní jistoty vylučuje, aby uplynutí času nebyly přiznány žádné právní účinky. Přípustnost námitky promlčení proti takovému nároku umožňuje přihlédnout k omezeným možnostem prosaditelnosti práva a obrany proti němu. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR je to obsah nároku, a nikoli předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu (a na dispozitivním chování i žalovaného). Poukazují-li nakonec dovolatelé na to, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, je tato námitka pro věcnou neopodstatněnost dovolání samého bezvýznamnou. Nejvyšší soud ČR již v rozh. sp. zn. 28 Cdo 3342/2007 vyložil, že vázanost právního názoru nadřízeného soudu není na místě chápat formalisticky, nýbrž materiálně dynamicky. Nejvyšší soud ČR tedy dovolání zamítl.

Mgr. et Bc. Hana Hendrychová, advokátní koncipientka

Advokátní kancelář Vych & Partners

Lazarská 11/6

120 00 Praha 2

tel: +420 222 517 466, +420 222 517 477, fax: +420 222 517 478

web: www.ak-vych.cz