Ke způsobu určení ceny nemovitostí při vypořádání SJM

Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 3. 2. 2011, vyjádřil k otázce, jakým způsobem má být určena cena nemovitosti při vypořádávání společného jmění manželů, když judikoval, že cenu nemovitostí pro účely vypořádání SJM nelze určit podle cenového předpisu, ale je třeba vyjít z aktuální obvyklé (tržní) ceny nemovitosti. Obvyklou cenou nemovitosti v určité době se obecně rozumí cena, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné nemovitosti v obdobné lokalitě ve stejné době a v obvyklém obchodním styku. Jinými slovy jde o cenu, za kterou by určitou nemovitost bylo možno v určitém čase reálně prodat či koupit.

Soudnímu znalci nelze vytknout, uvede-li ve znaleckém posudku určité rozpětí ceny, za kterou by nemovitost bylo možno v daném čase a místě koupit; nelze totiž zcela přesně stanovit cenu, kterou by v konkrétním případě prodávající nabídl a kupující akceptoval. V takovém případě soudu nic nebrání, aby v rámci volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) určil pro účely vypořádání cenu v rámci tohoto rozpětí. Proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že vyšel z ceny vycházející ze „středu uvedeného intervalu určeného znalcem“ s tím, že byl „veden zájmem na rozumném a spravedlivém uspořádání vztahu mezi účastníky a dále snahou žádného z nich nezvýhodnit“. Stanovení ceny tak vychází z posudku znalce a námitka, že soud cenu stanovil sám, aniž by k tomu měl odborné předpoklady, není důvodná.