Nejvyšší soud k otázce charakteru úroků z prodlení u smlouvy o nájmu nebytových prostor

Nejvyšší soud v svém rozhodnutí ze dne 26. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 2181/2007 judikoval, že „Nájemní vztah k nebytovému prostoru je – a to i mezi podnikatelskými subjekty – vztahem občanskoprávním, nikoli obchodněprávním. Vyplývá to jak z občanského zákoníku (viz odkaz na zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor v § 720, tento zákon je prováděcím předpisem k o. z.), tak i z judikatury (např. R 73/2000 i jiná rozhodnutí NS). Pak se ovšem prodlení musí řídit nikoli obchodním zákoníkem, ale ustanovením § 517 odst. 2 o. z. Toto ustanovení výslovně říká, že výši úroků z prodlení stanoví prováděcí předpis (zde vl. nař. č. 142/1994 Sb.).“

Tímto rozhodnutím se Nejvyšší soud zcela zásadně odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe, a to podle našeho názoru ve zcela nepřípustném směru. Tomuto rozhodnutí lze dle našeho názoru také vytknout velice lapidární odůvodnění, neboť celá otázka právního režimu úroků z prodlení je v citovaném rozhodnutí odbita prakticky jedinou větou, která je navíc pouhým konstatováním.

V tomto svém rozhodnutí senát Nejvyššího soudu složený z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., při svých závěrech zcela opomenul existenci ustanovení § 261 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění (dále jen „Obchodní zákoník“), které stanoví, že smlouvy mezi podnikateli, které nejsou upraveny Obchodním zákoníkem a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku ,resp. v tomto případě zákonem č. o nájmu nebytových prostor, v platném zněni (dále jen „Zákon o nájmu nebytových prostor)“, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku resp. Zákona o nájmu nebytových prostor a Obchodním zákoníkem. Je tedy zřejmé, že v případě smlouvy o nájmu nebytových prostor, se základní náležitosti nájemního vztahu řídí ustanoveními Zákona o nájmu nebytových prostor, ovšem pro ostatní právní otázky bude užito ustanovení Obchodního zákoníku. S ohledem ke shora uvedenému je tedy zřejmé, že otázka možnosti sjednat smluvní úroky z prodlení mezi podnikateli v případě smlouvy o nájmu nebytových prostor byla v tomto případě posouzena Nejvyšším soudem nejen v rozporu s dosavadní judikaturou, ale také v rozporu s platným právem.

S ohledem na shora uvedené se domníváme, že tento rozsudek, jakkoli hrozivý a přelomový se jeví, nenajde v další rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ani soudů nižších instancí další uplatnění. Na druhé straně, i když se domníváme, že tento rozsudek není pro další vývoj judikatury rozhodný, je vhodné na něj poukázat a možná tak také přispět k sebereflexi Nejvyššího soudu v jeho rozhodovací praxi.

Mgr. Ľuboš Fojtík, advokátní koncipient

Konečná & Šafář, s.r.o., advokátní kancelář

Široká 36/5

110 00 Prague 1
Czech Republic
Tel.: +420 221 990 455
Fax: +420 221 990 450
www.konecna-safar.com