ECJ k vymezení pojmu odpad ve smyslu směrnice 75/442/EHS

Otázka řešení nakládání s odpady a taky související odpovědnosti není ve světě práva životního prostředí žádné novum a také v rámci práva ES má svá specifika. Na počátku 21. století je pořád nezbytné vytvářet pravidla určující nakládání s odpadem a to i za pomoci judikatury, jak ukazuje zajímavý rozsudek Evropského soudního dvora (dále jen „ECJ“) ve věci C-252/05 Thames Water Utilities ze dne 10. května 2007.

Zásadní otázkou, která byla v tomto případě řešena bylo posouzení, zda odpadová voda, která unikne z kanalizační sítě, naplňuje definici „odpadu“ ve smyslu Směrnice Rady č. 75/442/EHS (dále jen „Směrnice“) a ECJ opět svým rozhodnutím vnesl trochu více světla do vágní definice slova odpad ve smyslu Směrnice.

Skutkový stav

Thames Water Utilities Ltd je veřejnoprávní kanalizační společnost odpovědná za více než 80,000 kilometrů kanalizačních potrubí v okolí řeky Temže. Tato společnost byla žalovaná za nelegální ukládání odpadů v 11 případech v rozmezí mezi únorem a dubnem 2003. Nekontrolovaná odpadová voda unikla do kontrolovaných vod nebo na povrch v oblasti Kent. Podle žalobce, kterým byla Agentura chránící životní prostředí, v tomto případě uniklá odpadová voda tvořila tzv. „kontrolovaný odpad“ dle národního práva a současně také „odpad“ ve smyslu Směrnice. Na druhé straně stál základní argument žalovaného, že uniknutá odpadní voda nemůže být považovaná za „kontrolovaný odpad“ ve smyslu národní legislativy. Článek 75(4) Zákona o ochraně životního prostřední (Environmental Act) z roku 1990 definuje „kontrolovaný odpad” jako „odpad z domácností, průmyslový odpad a odpad vznikající při podnikatelské činnosti”. Nařízení 7A o Kontrolovaném odpadu (Controlled Waste Regulations) dále ovšem stanovilo domněnku, že odpad, který není odpadem ve smyslu Směrnice není považován za odpad z domácností, průmyslový odpad a odpad vznikající při podnikatelské činnosti, přičemž pojem „odpad ve smyslu Směrnice“ byl definován jako jakákoli látka nebo předmět, který jeho vlastník či osoba, která jej užívá odstraňuje, či zamýšlí jej odstranit, nebo je určen k odstranění, s výjimkou všeho, co je uvedeno v čl. 2 Směrnice.

Směrnice samotná definovala odpad v článku 1, když stanovila, že odpadem se rozumí jakákoli látka nebo předmět (stanovených v kategoriích v příloze č. 1), které držitel odstraňuje nebo které podle platných vnitrostátních právních předpisů musí odstranit.[1] Právě v čl. 2 odst. 2 písm. d Směrnice je ovšem uvedena výjimka, která stanoví, že odpadem se nerozumí odpadní vody s výjimkou odpadů v kapalné formě“, za předpokladu, že je nakládání s ní upraveno již jinými předpisy.[2]

Rozsudek