Proč nemůžou rozhodci klást předběžné otázky k ESD

Mechanismus dotazování týkající se řízení o předběžné otázce umožňuje soudcům z jednotlivých členských států pokládat Evropskému soudnímu dvoru (ESD) dotazy k vyjasnění jednotlivých ustanovení komunitárních předpisů. Tato možnost přitom přísluší ve smyslu ust. čl. 234 Smlouvy o založení ES národním soudům (u soudů poslední instance je dokonce povinností), přičemž arbitrům rozhodujícím v rozhodčím řízení tato pravomoc dána není. Vyloučení rozhodců z „dotazovacího procesu“, potvrdil ESD již ve svém rozhodnutí ve věciNordsee V. Reederei Mond (Případ Nordsee)[1].

Základním odůvodněním, o než se v Případě Nordsee ESD opíral, bylo, že rozhodčí doložka (případně rozhodčí smlouva či dohoda o rozhodci), je výlučně soukromoprávního charakteru protože její závaznost plyne pouze ze smluvního ujednání stran sporu. S ohledem na uvedené tedy není možné rozhodčí senáty považovat za „soud či tribunál členského státu“ ve smyslu ustanovení § 234 Smlouvy o založení ES.

ESD v Případě Nordsee použil kritéria nastavená ještě v případě Vaasen Göbbels[2], na jejichž základě se posuzuje zda je orgán považován za soud či tribunál. Jedná se o těchto pět kritérií, které musí takový orgán splňovat:

a.musí být vytvořen na základě zákona

b.musí být stálý

c.musí respektovat požadavky spravedlivého procesu

d.musí aplikovat právo

e.ti, kteří spadají do jeho jurisdikce se k němu mají povinnost dostavit