Povinnost poskytovat písemný návod ke zboží ve světle principů spotřebitelského práva

Na následujících řádcích se pokusíme poskytnout odpověď na otázku, zda je nezbytné, aby zboží nakupované spotřebiteli v rámci jednotlivých spotřebitelských smluv obsahovalo návod na použití, resp. zda tento návod musí být přiložen v písemné formě nebo postačuje jeho umístění na CD či online.

Spotřebitelské právo, je odvětvím do značné míry upraveným jak na úrovni komunitární tak národní. Evropské normy tu obecně stanovují principy a zásady zejména pro soukromoprávní část spotřebitelského práva, přičemž každá z národních úprav členských států Evropské unie si volí vlastní cesty k jejich legislativnímu zakotvení.

V České republice je příslušná evropská úprava implementována do několika předpisů povahy soukromoprávní i veřejnoprávní. S ohledem na předmět tohoto příspěvku – tedy na otázku, zda je nezbytné ke zboží dokládat vždy písemný návod, považujeme za relevantní pramen vnitrostátní úpravy především Zákon o ochraně spotřebitele,[1] který mimo jiné závazně stanoví informační povinnosti prodejce a podmínky pro instruktážní doklady ke zboží prodávaném spotřebiteli. Zákon o ochraně spotřebitele tak slouží především k jakési preventivní ochraně spotřebitelů. Veřejnoprávní povaha tohoto předpisu však limituje zejména obdobné užití konstantních výkladů institutů známých v právu soukromém, především občanském, pro výklad v Zákona o ochraně spotřebitele. V této situaci pak nabývají na významu principy a výklady obsažené v normách evropských a také praxe zastávaná orgánem dozoru, jímž je především Česká obchodní inspekce.

Z hlediska uvedených principů a interpretací evropských spotřebitelských norem za relevantní považujeme zejména následující:

- princip výkladu norem pro spotřebitele nejpříznivějšího – tento princip byl sice nesprávně implementován do českého právního řádu, neboť dle ust. § 55 odst. 3 Občanského zákoníku má v pochybnostech platit výklad pro spotřebitele pouze „příznivější“, nicméně s ohledem na znění Směrnice o nepřiměřených podmínkách[2] a povinnost eurokonformního výkladu národních norem je nepochybné, že správná je pouze interpretace norem pro spotřebitele ta nejpříznivější^[3];

- princip informovanosti spotřebitele písemnou formou a jasným a srozumitelným jazykem – tento princip nachází své uplatnění i v samotném Zákoně o ochraně spotřebitele a je velmi silným korektivem výkladu některých jeho dalších ustanovení; a

- princip průměrného spotřebitele jako bytosti přiměřeně informované, pozorné a obezřetné. Tento výklad zaujímaný evropskými orgány a soudy[4] klade, oproti výkladu donedávna zaujímaném českými soudy, větší nároky na spotřebitele, mnohdy předvídá již existenci určité úrovně znalostí, a tím pádem i požaduje po podnikatelích menší nároky na ochranu spotřebitelských práv. Pokud není zákonem stanoveno jinak, měly by povinnosti prodejců resp. práva spotřebitelů být vykládána právě s ohledem na průměrného spotřebitele.

Jelikož evropská úprava neobsahuje konkrétní předpis, který by řešil problematiku návodů, bude třeba při hledání odpovědí dbát především výše uvedených principů a pomocí nich nalézt správný výklad tam, kde zákon zůstává jen velmi obecný.

Povinnost přiložit ke zboží písemný návod

Problematika návodů a jejich formy není výslovně řešena žádným evropským předpisem. Vztahuje se tak na ni zejména Zákon o ochraně spotřebitele, který upravuje informační povinnosti prodávajícího, a to v ustanoveních § 9 an. Zákona o ochraně spotřebitele. Tato informační povinnost zahrnuje rovněž ty soubory informací, které se běžně označují jako návody či instruktážní příručky.

Ze znění § 9 odst. 1 Zákona na ochranu spotřebitele vyplývá, že prodávající je mimo jiné povinen, je-li to potřeba, zajistit, aby tyto informace byly srozumitelné a obsaženy v písemném návodu, který má být ke kupovanému výrobku přiložen.

Písemná forma přiloženého návodu je v ust. § 9 odst. 1 Zákona o ochraně spotřebitele zakotvena jako jedna z následných povinností prodávajícího ve vztahu ke spotřebiteli při prodeji zboží. Vedle nich existují i tzv. předsmluvní povinnosti prodávajícího, mezi než mimo jiné patří (ústní) poskytnutí uvedených informací o prodávaném výrobku či předvedení výrobku ještě před uzavřením samotné kupní smlouvy tak, aby se spotřebitel mohl řádně seznámit se všemi vlastnostmi výrobku a způsobem jeho obsluhy a ovládání. Ten samý účel má plnit i následná povinnost prodávajícího přiložit písemný návod k již prodanému zboží, aby se spotřebitel s mnohdy poměrně obsáhlými instrukcemi mohl seznámit kdykoli po dobu užívání koupeného výrobku.

Domníváme se, že písemná forma je, jako opak formy ústní, ve fázi po uzavření spotřebitelské smlouvy stanovena za účelem uchování obsahu informací pro další potřeby spotřebitele. Tento účel obecně naplňuje i návod v elektronické podobě na trvalém nosiči dat, případně 24 hod. dostupný návod na uveřejněný na internetu, nicméně v potaz je tu nutné brát i další zásady spotřebitelského práva.

S ohledem na formulaci Zákona na ochranu spotřebitele, že tyto informace mají být obsaženy v návodu, který je přiložen, se domníváme, že jakékoli vytvoření překážky či dalšího nutného kroku, jenž by musel spotřebitel učinit pro to, aby se těmito informacemi mohl seznámit, by bylo v rozporu s ust. § 9 odst. 1 Zákona o ochraně spotřebitele. Jako problematickou tu vnímáme především tu skutečnost, že pro některé průměrné spotřebitele kupující si složitější zařízení (mobilní telefon, hudební přehrávač) může návod v elektronické verzi – např. na CD představovat nesrozumitelnou informaci, neboť si ji např. nebudou moci kde zobrazit, neboť ani dnes bohužel nelze presumovat vlastnictví PC a připojení k internetu u „průměrného spotřebitele“.

Za nejbližší úpravu, která již obsahuje úpravu písemné formy, považujeme tedy ust. § 40 odst. 4 Občanského zákoníku.[5] Uvedené ustanovení Občanského zákoníku pak za písemné označuje též úkony učiněné elektronickými prostředky, pokud umožňují zachycení obsahu úkonu a určení osoby, která jej učinila. Tato úprava se sice omezuje na právní úkony, nicméně jako důležité tu vnímáme možnost považovat za písemnou formu i elektronickou podobu úkonu zachyceného tak, že je možno jej vnímat jako by byl v podobě psané.

Z hlediska norem evropského práva není také písemná forma pro daný případ výslovně upravena, nicméně výše naznačený trend zrovnoprávnit listinné a elektronické podoby textů je rovněž jasně patrný například v novém Návrhu směrnice o ochraně spotřebitele. V článku 29 odst. 3 Návrhu směrnice na ochranu spotřebitele,[6] který řeší záruční list, se stanoví, že obchodník na žádost spotřebitele poskytne záruční list na trvalém nosiči. Je tedy zřetelné, že navržené ustanovení již nepožaduje písemné podoby tam, kde je zájem na uchování informace po delší dobu, ale s ohledem na moderní vývoj technologií požaduje obecně tu formu, která takového dlouhodobého uchování informací je schopna. Samotnou otázku poskytování návodů ale tento Návrh směrnice na ochranu spotřebitele neupravuje.

V neposlední řadě tu jako vodítko pro zodpovězení otázky, zda návod na CD nosiči naplňuje požadavky Zákona na ochranu spotřebitele, může sloužit praxe orgánu, který je za porušení uvedené povinnosti oprávněn udílet sankce, tedy České obchodní inspekce[7]. Jejich vyjádření ovšem nejsou dle našich telefonických zjištění konzistentní a navíc ani veřejně publikovaná a záleží tak vždy na konkrétním úředníku, jak příslušnou věc posoudí. Je však nepochybné, že tato otázka není Českou obchodní inspekcí řešena jednotně.

Z dosavadních informací[8] nicméně můžeme zobecnit, že návod na CD by mohl naplňovat požadavky ustanovení Zákona na ochranu spotřebitele tehdy, jedná-li se o výrobek, který buď sám je toto médium schopný přečíst a zobrazit (např. počítač), anebo jedná-li se o jiný výrobek s výrobkem předtím uvedeným užívaný (např. tiskárna). Dalším pozitivně přijímaným případem by mohl být nákup předmětného zboží přes e-shop, kdy k objednání zboží je nejčastěji použit počítač a ten je typicky schopný datová média přečíst a zobrazit a současně lze v tomto ohledu presumovat gramotnost spotřebitele v tomto ohledu.

Zde si závěrem dovolíme předeslat krátkou úvahu týkající se možnosti zproštění povinnosti k poskytování písemného návodu. Jedná se o situaci, kdy by diskutovaná informační povinnost mohla být naplněna např. v případě moderních mobilních telefonů tak, že tento návod by byl elektronicky obsažen přímo v takovém mobilním telefonu. Paměťová kapacita, snadná obsluha a dostatečně velká zobrazovací plocha těchto zařízení umožňují jednoduchý přístup k návodu obsaženému přímo v nabídce a můžou tak zajistit úplné informování spotřebitele o všech funkcích přístroje ve stejné míře, jako by tak učinil klasický návod vytištěný na papíře. Nehledě na uvedené bychom však i v těchto případech stále doporučovali přiložení alespoň jednoduchého letáku, např. obrazového, který by spotřebitele informoval, jak zapnout příslušný přístroj a kde nalezne položku nápovědy resp. návod.[9]

Podotýkáme, že posléze uvedený názor o možnosti zabudování návodu do systémového vybavení moderních telefonů či jiných zařízení je jednou z možných interpretací Zákona o ochraně spotřebitele. Nehledě na uvedenou argumentaci podporující takové přikládání návodů přímo do určitých přístrojů, upozorňujeme, že v praxi dozorového orgánu je možné se stále setkat s konzervativním výkladem, který žádá návod v tištěné podobě.

______________________________________

[1] Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění

[2] Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

[3] Původní (anglické) znění směrnice Rady 93/13/EHS zní „Where there is doubt about the meaning of a term, the interpretation most favourable to the consumer shall prevail.

[4] Rozsudek Evropského soudního dvora z 18.6.2002 ve věci C – 299/99 – „Philips“; dále např. v Stuyck, J. European Consumer Law after the Treaty of Amsterdam: Consumer Policy in or beyond the Internal Market?. CML Rev., 2000

[5] Zákon č. 513/1991 Sb. Obchodní zákoník, v platném znění.

[6] Návrh směrnice o právech spotřebitele KOM (2008) 614, 2008/0196 (COD).

[7] Pro doplnění uvádíme, že dozorovým orgánem tu jsou i živnostenské úřady.

[8] Informací zjištěných na základě telefonických a emailových dotazů na různé pracovníky Pražského inspektorátu České obchodní inspekce, Evropského spotřebitelského centra při České obchodní inspekci či Sdružení obrany spotřebitelů, o.s. na základě anonymního modelového případu.

[9] Obdobnou úvahu lze zvážit také u notebooků, přenosných DVD přehrávačů, některých hudebních přehrávačů apod.