Je možné legálně kopírovat internetové stránky?

V nedávné době se objevil na internetu článek pod názvem „Okopírovat web konkurenci se smí. A bez placení“, který poukazoval na to, že kopírování obsahu internetových stránek za určitých okolností je v pořádku, neboť toto svým rozhodnutím „posvětil“ Ústavní soud. Rád bych upozornil, že tento závěr je zcela mylný a vychází z neznalosti autorského práva, práva databází a práva nekalé soutěže, přičemž původcem všech těchto mylných závěrů je špatně formulovaná žaloba.

Případ gsmstore.cz

Majitel domény gsmstore.cz (žalobce) vytvořil internetové stránky určené k prodeji mobilních telefonů. Obsahem těchto internetových stránek bylo vyobrazení celé řady mobilních telefonů a jejich specifikace. Konkurence (žalovaný) obsah těchto stránek (vyobrazení telefonů a jejich specifikaci) zkopírovala na své internetové stránky. Žalobce tedy podal na žalovaného žalobu pro porušení autorského práva, a to konkrétně práv k internetové prezentaci, kterou považoval žalobce za počítačový program. V této souvislosti žalobce požadoval s odkazem na ustanovení § 40 autorského zákona nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 60.929,- Kč s příslušenstvím, jelikož dle názoru žalobce užíval jeho internetovou prezentaci bez licence.

V průběhu sporu byl navíc předložen znalecký posudek, který potvrdil, že originální stránky jsou umístěny na adrese www.gmstore.cz a stránky žalovaného byly vytvořeny s použitím grafické předlohy stránek žalobce (tzv. "zkopírováním").

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl a konstatoval mimo jiné, že „žalobce však zaměňuje tyto pojmy a za počítačový program pokládá právě zobrazení mobilních telefonů na webových stránkách s doplněním technických údajů. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal, že by byl autorem počítačového programu, přičemž jej ani nepředložil soudu ve smyslově vnímatelné podobě. Internetová prezentace vytvořená prostřednictvím počítače grafickým zobrazením a doplněním o technické údaje není počítačovým programem, který by byl chráněn autorským zákonem.“
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2006, rozsudek soudu prvního stupně potvrdila dále doplnil, že „pokud se žalobce domnívá, že jde o „jiné“ dílo chráněné autorským zákonem, nemůže tomu tak být, neboť není (a ani nemůže být) jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti, kterou předpokládá generální klauzule, týkající se pojmových znaků autorského díla uvedených v § 2 odst. 1 autorského zákona vzhledem k tomu, že to, co je obsahem předmětné internetové prezentace (vyobrazení konkrétních mobilních přístrojů a technické údaje o nich), skýtá jen minimální tvůrčí prostor…“. Nejvyšší soud České republiky následně dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, a to pro absenci důvodu dovolání.

Žalobce se dále bránil výrokům soudů formou ústavní stížnosti u Ústavního soudu, jelikož se domníval, že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Tato ústavní stížnost byla odmítnuta s poukazem na správnost rozhodnutí předchozích soudů a nebyla shledáno porušení ústavních práv.

Jak to tedy je po právní stránce?