K použití zvukového záznamu jako důkazu v civilním soudním řízení

V tomto příspěvku se pokusíme nastínit problematiku pořízení zvukového záznamu, přípustnosti použití zvukového záznamu jako důkazu v civilním soudním řízení a rovněž naznačit některé problematické aspekty výkladu (zejména judikatorního) týkající se přípustnosti, resp. nepřípustnosti takového důkazu.

V souladu s ustanovením § 125 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“) mohou v občanském soudním řízení sloužit za důkaz „všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské a exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků“. Jak je z formulace § 125 OSŘ patrné, jedná se výčet demonstrativní. Díky rozvoji techniky (zejména pak mobilních telefonů) má dnes prakticky každý možnost téměř okamžitého zaznamenání určité události (ať již ve formě záznamu telefonního hovoru, nebo jiného audio záznamu, fotografie, či videozáznamu). Je tedy více než logické, že v posledních letech přibylo případů, kdy účastník navrhuje k prokázání určitého tvrzení v řízení důkaz zvukovým záznamem. Soudy jsou tak nuceny zabývat se přípustností takového důkazu v soudním řízení.

Jedním z prvních významných rozhodnutí zabývajících se uvedenou problematikou je rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.1998, sp.zn. 21 Cdo 1009/98. V něm Nejvyšší soud dovodil, že „navrhne-li účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede“.

Na úrovni ústavních zákonů jsou limity přípustnosti takového pořízení zvukových a jiných záznamů upraveny zejména v čl. 13 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), který stanoví, že „Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.“ Další relevantní úprava je obsažena zejména v ustanoveních čl. 7 odst. 1 Listiny, který zakotvuje právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a čl. 10 odst. 2 Listiny zakotvujícím právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

Rovněž Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, uveřejněná pod č. 209/1992 Sb., která je ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní úmluvou o lidských právech a základních svobodách, jíž je Česká republika vázána a jež má přednost před zákonem, stanoví ve svém čl. 8 odst. 1, že „každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence“.

S ústavně garantovanými právy a svobodami koresponduje úprava ochrany projevů osobní povahy zakotvená v § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Ustanovení § 12 odst. 1 OZ stanoví, že „písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením“. Výjimky z tohoto ustanovení potom zákon vymezuje ve formě tzv. zákonných licencí (zákon přitom rozeznává licenci úřední, uměleckou a vědeckou a licenci zpravodajskou), na základě nichž lze uvedené projevy osobní povahy získat a použít (resp. v případě úřední licence pouze použít) i bez souhlasu dotčené osoby.[1]

Ustanoveními OZ zakotvujícími tzv. zákonné licence, zejména § 12 odst. 2 OZ také soudy i po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 1009/98 zpravidla argumentovaly při provádění zvukových záznamů jako důkazu v soudním řízení.

Dalším, do doby jeho zrušení nálezem Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 191/05, zásadním rozhodnutím v otázce přípustnosti zvukových záznamů jako důkazu v občanském soudním řízení je rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2004, sp.zn. 30 Cdo 1224/2004, v němž se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího, když zamítl dovolání žalobce ve věci žaloby na ochranu osobnosti. Nejvyšší soud přitom v odůvodnění uvedeného rozsudku vyslovil dva klíčové závěry..

Prvním z nich je dovození konkludentního souhlasu účastníka hovoru s jeho nahráváním. Nejvyšší soud konstatoval, že „V případech (privátních telefonických hovorů), kdy volající oslovuje volaného telefonního účastníka, dává tím především podnět ke komunikaci mezi těmito účastníky telefonního hovoru, a fakticky tak i vstupuje do soukromí volaného účastníka se všemi z toho plynoucími konsekvencemi. K tomu přistupuje fakt, že volající k telefonátu využívá soudobých technických prostředků, o nichž je obecně známo, že samy mohou být vybaveny řadou technických funkcí – např. telefonní přístroje mimo jiné např. funkcí „hlasitý telefon hands – free“ (umožňující především větší komfort při telefonování), nebo funkcí „nahrávání hovoru“ (mající zejména význam pro snadnější upamatování si obsahu uskutečněného telefonního rozhovoru), apod.“ „Volající proto hovor iniciuje za situace obecné povědomosti o možnosti, že takový hovor může být technickou cestou druhým účastníkem zaznamenáván…“. „Pokud pak volající přesto telefonát uskutečňuje za těchto předpokladů, lze dovozovat, že tím současně konkludentně souhlasí i s možným pořízením zvukového záznamu tohoto telefonátu (neprojeví-li přitom ovšem opak).“

Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí současně výslovně konstatuje, že „odhlíží od alternativy, kdy by hovor případně zaznamenával sám volající“. Dle našeho názoru však není třeba rozlišovat, zda je hovor zaznamenán jeho iniciátorem či příjemcem – onu obecnou povědomost o možnosti nahrávání mají jistě oba dva stejnou a vedou-li spolu vzájemný hovor, je stejný i onen vstup do soukromí druhého účastníka. Tomu by snad nasvědčovala i poněkud obecnější formulace Ústavního soudu, který možnost konkludentního souhlasu posvětil, když ve svém nálezu ze dne 13.9.2006, sp.zn. I. ÚS 191/05 mj. konstatoval, že „je nepochybné, že každý má právo zaznamenávat své vlastní telefonické hovory“. Takovým záznamem tedy nenínijak zasahováno do ústavně zaručeného práva na ochranu dopravovaných zpráv.

Druhým zásadním závěrem, který Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dovodil je, že záznam hovoru byl použit k účelům úředním na základě zákona a nejedná se tedy o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Nejvyšší soud ČR v daném případě dospěl k závěru o přípustnosti provedení důkazu bez souhlasu účastníka hovoru, přičemž tento závěr odůvodnil použitím § 12 odst. 2 OZ, když konstatoval, že pokud v případech tzv. zákonných licencí pro úřední účely „nejsou překročeny zákonem stanovené meze, pak jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je tímto způsobem zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Tyto zákonné úřední licence především nahrazují v těchto případech příslušné svolení dotčené fyzické osoby. Podle zmíněného ustanovení tak mohou být např. pro účely důkazního řízení užity hmotné nosiče zachycující jednotlivé hodnoty osobnosti fyzické osoby, přičemž musí mít vždy bezprostřední věcný vztah k předmětu úředního řízení a k jeho účelu.“